Proč recyklace nestačí

V České republice se ročně vyprodukuje v průměru 27 kg plastových obalů na osobu, což je méně než činí evropský průměr. Zároveň se u nás recykluje zhruba 60 % plastového odpadu, což je více než je v Evropě běžné. Přesto je to málo. Na globální úrovni se zrecykluje pouze 9 %, plastový odpad se stále více hromadí a i kdybychom recyklovali sebevíc, recyklace sama o sobě není dostatečná.

Proč je recyklace falešné řešení 

Protože zodpovědní jednotlivci to neutáhnou. Příčina problému spočívá v extrémní a stále rostoucí produkci plastů, která neúměrně zatěžuje životní prostředí. Recyklace řeší pouze následek a to jen částečně. Snaha prosazovat recyklaci jako hlavní řešení plastové krize ve skutečnosti jen odvádí pozornost od toho podstatného: potřeby omezit samotnou výrobu a spotřebu plastů.

Velké ropné a plastové společnosti přitom už desítky let věděly, že většinu plastů nikdy nepůjde efektivně recyklovat. Přesto spustily rozsáhlé kampaně, které měly přesvědčit veřejnost, že recyklace je funkční řešení. Cílem bylo odvést pozornost od neustále rostoucí výroby plastů a přenést odpovědnost na jednotlivce.

Vliv plastů na změny klimatu

Plastová krize není jen problémem odpadu, ale také klimatické krize. Výroba plastů je totiž úzce propojená s fosilními palivy, jelikož se vyrábí z ropy, zemního plynu nebo z uhlí. Každý nový plastový obal tak znamená další emise skleníkových plynů, od těžby přes výrobu až po spalování odpadu.

Předpokládá se, že aby se podařilo udržet průměrné oteplování planety pod hranicí 1.5° C, jak se státy zavázaly v Pařížské dohodě, bude nutné snížit produkci plastu o 75 % do roku 2040. Jinými slovy: klimatické cíle nelze naplnit, pokud nezastavíme plastový průmysl poháněný fosilními korporacemi.

Splnění těchto cílů je přitom kritické. Rozdíl v dopadu klimatické změny na planetu při oteplení o 1,5 °C a 2 °C je zásadní. Odhaduje se například, že při oteplení o 1,5 °C bude vlnám veder každých pět let čelit přibližně 1 miliarda lidí, zatímco při oteplení o 2 °C by toto číslo mohlo vzrůst až na 2,7 miliardy. 

Globální plastová úmluva: naděje na změnu

Cílem této úmluvy (v angličtině Global Plastic Treaty) je do roku 2040 skoncovat se znečištěním plasty s využitím cirkulární ekonomiky. Jedná se o systém, ve kterém se s plasty nakládá odpovědně už při jejich výrobě a používání a po skončení životnosti se materiály co nejvíce znovu využívají. Klíčové je přitom snížit množství plastů, které vůbec vznikají.  V kombinaci s omezením samotné produkce plastů to umožní vytvořit klimaticky neutrální plastový průmysl. Prevence úniku plastového odpadu do životního prostředí bude hrát zásadní roli také při zamezení vzniku nebezpečných mikroplastů. 

Úmluva se zabývá také potřebou regulovat toxické chemikálie, které se v současnosti v plastech běžně vyskytují. Problém nastává, když se tyto chemikálie uvolňují. A to při používání plastových výrobků, jejich likvidaci nebo dokonce v průběhu recyklačního procesu. Mohou tak kontaminovat ovzduší, půdu i vodu a ohrožovat nejen lidi, ale i volně žijící živočichy a celé ekosystémy.

Musí nastat velké změny, abychom zmírnili dopady globální změny klimatu. Jednou z nich je právě zastavení růstu plastové výroby.

Takové velké změně ještě svět společně nečelil. Přesto existuje naděje, že globální plastová úmluva může být úspěšná. To naznačují například Vídeňská a Minamatská úmluva. Vídeňská úmluva na ochranu ozonové vrstvy byla sjednána už v roce 1985 a díky mezinárodní spolupráci se podařilo výrazně omezit používání látek poškozujících ozon, čímž se ochránilo lidské zdraví i životní prostředí. Minamatská úmluva zase chrání lidi, zvířata a celé ekosystémy před škodlivými účinky rtuti a řeší všechny fáze jejího životního cyklu – od těžby až po likvidaci. Podobně by i globální plastová úmluva mohla nastavit pravidla, která povedou k výraznému omezení plastového znečištění a ochraně přírody i zdraví lidí po celém světě. Avšak žádná z těchto úmluv nečelila tak silnému odporu ze strany států ani průmyslových odvětví, jako čelí nyní globální plastová úmluva ze strany fosilního průmyslu a ropných států.

Kdo brzdí pokrok?

Letos v srpnu proběhne v Ženevě snad již poslední jednání o Globální plastové úmluvě označované jako INC-5.2.

Ačkoli bylo jednání INC-5 na konci roku 2024 původně plánováno jako finální, zástupci více než 170 zemí se nedokázali shodnout na klíčových opatřeních ke snížení výroby plastů. Stejně jako na předchozích čtyřech zasedáních bránil pokroku vliv fosilního průmyslu.

Tento bod je přitom pro řadu států klíčový, protože bez omezení produkce plastů nebude možné významně omezit ani plastové znečištění.

Mezi techniky, které organizace ve fosilních, chemických a dalších průmyslových odvětvích využívají ke zpochybňování vědeckých důkazů nebo k prosazování vlastních narativů, patří například zkreslování informací a cílené šíření dezinformací, podpora vzniku zavádějících publikací a v neposlední řadě ovlivňování státních úřadů a legislativy.

Navzdory tlaku několika států, které spoléhají na příjmy z těžby ropy, se však většina zemí spojuje ve prospěch silné dohody. Více než 100 států podpořilo návrh na omezení výroby plastů, 95 zemí se vyslovilo pro právně závazné cíle pro regulaci škodlivých chemických látek a přes 120 zemí požaduje, aby úmluva obsahovala důkladná prováděcí opatření. Zatím poslední jednání zaznamenalo také rekordní účast. Zúčastnilo se ho celkem 3 300 delegátů zastupujících vlády i organizace, což ukazuje rostoucí význam této dohody na globální úrovni. Mezi účastníky však nechybělo ani velké množství lobbistů z fosilního průmyslu, což jen podtrhuje, jak silně se tyto firmy snaží ovlivnit podobu úmluvy, která by mohla zásadně omezit jejich další expanzi.

Vize Cirkulární Česko

Ministerstvo životního prostředí zveřejnilo strategický rámec Cirkulární Česko 2040, podle kterého by ČR měla rozvíjet udržitelný společenský systém. Tento rámec zahrnuje například podporu třídění odpadu a rozvoje recyklačních kapacit v ČR, omezování výrobků na jedno použití a posílení výzkumu, inovací a digitalizace.

Tato strategie se však nemůže spoléhat pouze na zlepšení recyklace, bude nezbytné vytvořit plán na snížení produkce plastů, aby bylo možné krizi skutečně vyřešit.

Součástí účinného řešení musí být také zavedení zálohového systému na PET lahve a plechovky, který by umožnil efektivněji využívat recyklovatelný plast a snížit množství odpadu. Už nyní je ale jasné, že současná vláda tento systém nestihne prosadit, a zůstává otázkou, jak se k němu postaví ta příští.

Aktuálně se v kontejnerech na plast objevuje přibližně 40 různých typů plastů, avšak výrobní průmysl má reálný zájem využívat k recyklaci jen omezenou část z nich. Hlavním důvodem je rozdílná kvalita a vlastnosti jednotlivých plastů, některé druhy se totiž recyklují obtížně nebo se to aktuálně z ekonomického hlediska nevyplatí.

U některých plastů navíc dochází při jejich recyklování k rychlé degradaci. To znamená, že ztrácejí své původní vlastnosti a kvalitu. Například PET si i po několikanásobném zpracování uchovává vysokou kvalitu a lze ho znovu použít pro výrobu nových výrobků. V průměru se v České republice plastový materiál recykluje přibližně šestkrát, než už není možné ho dále efektivně zpracovat a končí jako odpad na skládkách nebo ve spalovnách. Velkým problémem pak zůstávají druhy plastů, které recyklovatelné nejsou.