Baví vás o přírodě také číst, nebo koukat na filmy či seriály s environmentální tematikou? Pak možná každý rok touhle dobou pokukujete po různých seznamech, co v loňském roce zaujalo vaše známé. No a my tak trochu známí jsme, ne? A téma přírody a vztahu k ní určitě není v naší zemi menšinové. Dokázal to třeba bilanční dokument známého britského environmentálního odborníka Davida Attenborougha, Život na naší planetě. Ten se totiž stal jedním z nejsledovanějších dokumentů na českém Netflixu a určitě inspiroval ke sledování dalších dokumentů s touto tematikou.

Krása planety a šokující experiment

Krásu planety z nečekaného úhlu zachycuje na Netflixu například seriál Země za noci. Noční život zvířat je tu zachycen řadou tvůrců, špičkovou technologií, ale informačně dost povrchním způsobem. Úplně jednoduše řečeno, pokud se o přírodu trochu zajímáte, nic nového se tu asi nedozvíte a občas vám u sdělovaného bude zoufale chybět kontext. Přesto se tu vidí leccos, co není běžné, což milovníci atraktivních záběrů určitě ocení.

Na stejném kanálu naopak za srdce chytí jihoafrický snímek na pomezí několika žánrů, Moje učitelka chobotnice (Pippa Ehrlich a James Reed, 2020), který úchvatným způsobem představuje krásy podmořského života. Osobní dokumentární zpověď s formálními rámci pohádky ukazuje přátelství mezi člověkem a chobotnicí a v pozadí střípků nových zážitků si klade otázku, zda jsme ještě schopni být součástí přírody a dívat se na ni nejen zvenku, ale také “zevnitř”. Jihoafrický režisér Craig Foster natočil svou zpověď o tom, co přineslo jeho umělecké vyhoření s kameramanem Rogerem Horrocksem, který je podepsán i pod zmíněným Životem na naší planetě a dalšími filmy Davida Attenborougha.

Naopak skandální rámování s překvapivě pozitivní vyústěním nabízí velmi osobní zpověď vegana a britského environmentálního novináře George Monbiota. V dokumentu britské stanice Channel 4 Apocalypse Cow: How Meat Killed the Planet (Peter Gauvain, 2020), se totiž rozhodne sníst maso a vysvětlit, proč je současný systém “výroby” masa pro planetu neudržitelný. Ale také nabídne cestu, kudy by se lidské stravování mělo vydat poté, co neetické velkovýrobny masa zavřou. Protože chovat se takhle ke zvířatům určitě dlouho nebudeme.

A kdyby vás snad některý z dokumentů přivedl k úvaze, že byste se chtěli stát environmentálním aktivistou, najděte si na serveru DaFilms sice rok staré, ale pořád aktuální dokumenty Vladimíra Turnera Za uhelnou oponou a Až budu velká, chci být naživu. Ty vám představí lidi i názory české environmentální aktivistické scény a položí si otázku – jsou aktivisté nepřátelé státu, nebo naopak jeho nejvěrnější opraváři?

Výbuchy, soudní síně i létající zámek

20. dubna 2020 uplynulo deset let od havárie těžební plošiny společnosti British Petroleum s názvem Deepwater Horizon. Ta nejdřív
v Mexickém zálivu explodovala, o dva dny později se potopila a způsobila největší ropnou skvrnu na mořském povrchu v dějinách. Výročí si můžete připomenout překvapivě dobře fungujícím katastrofickým thrillerem Deepwater Horizon: Moře v plamenech (Petr Berg, 2016), který sice podrobně nesepisuje škody, které tato katastrofa zanechala (jen náklady na vyčištění stály podle BP až 6 miliard dolarů), ale sympaticky bez okolků ukazuje, že viníkem byla snaha o maximalizaci zisků společnosti, která plošinu provozovala. Bez ohledu na okolí a koneckonců i obyčejnou soudnost. Kromě toho film nabízí sérii řemeslně nejlépe provedených výbuchů, jaké stříbrné plátno v posledních letech zažilo.

Naopak na efekty střídmé, ale o to působivější a v některých ohledech i děsivější je právnické drama Dark Waters (Todd Haynes, 2019), které se do českých kin nedostalo, na internetu by vám ovšem nemělo ujít. Vypráví příběh kariérního právníka, který se shodou okolností dostane do střetu s bohatou korporátní společností, která vědomě způsobuje úniky smrtelně nebezpečných chemikálií do lokací obývaných lidmi. Herecký koncert několika tváří je rekonstrukcí života Roberta Billota, dřívějšího zaměstnance právnické firmy zastupující chemické koncerny. Ten se díky jednomu úniku škodlivin do jeho rodného okolí ale rozhodne postavit na druhou stranu.
V průběhu let se stane důrazným protivníkem největších chemických koncernů, jako je třeba DuPont a pro své klienty, poškozené jejich činností, vysoudil desítky milionů dolarů.

S podobnou aspirací a živou předlohou šel letos na svou premiéru na festivalu Berlinale také snímek Minamata (Andrew Levitas, 2020). Herecký comeback v něm prožívá Johnny Depp, který tentokrát nehraje svého typického rozmařilého bonvivána, ale stárnoucího amerického fotografa Eugena Smithe. Ten poslední tvůrčí fázi strávil v japonském městě Minamata, kde fotil především hrozivé zdravotní následky průmyslového znečištění rtutí.

Zasažení populace se nejhůře projevilo u dětí, které se pak rodily s fyzickým i mentálním postižením. Společnost Chisso Corporation tak vypouštěním rtuti do moře ovlivnila několik generací, i když díky Smithovým fotografiím nakonec zaplatila odškodné a podnikla kroky k zabránění dalšímu znečišťování přírody. A proti výjimkám na vypouštění rtuti bojujeme v Greenpeace právě nyní u uhelných elektráren, jakými jsou Počerady a Chvaletice. Úředníci je totiž uhlobaronovi Pavlu Tykačovi rádi povolují a následky pak platíme všichni.

A co knížky?

A přírodě či vztahu k ní se věnovala v roce 2020 i řada knih. Upozornění si jistě zaslouží velká řada z nich, my doporučujeme tři z nich. Například kniha Jak ztratit Zemi Nathaniela Riche by rozhodně neměla chybět
v knihovničce žádného environmentálního aktivisty. Reportážním a skoro až akčně dechberoucím stylem totiž provede čtenáře prostředím amerických vědců a vysoké politiky osmdesátých let, kdy se tvořil vědecký konsenzus o klimatické změně a kde lze hledat i kořeny dnešního hnutí proti uhlí.

Knížka zdrcujícími fakty dokazuje, že to co víme o klimatické změně dnes bylo už známé před čtyřiceti lety. A mimo jiné také ukazuje, že vinu za nerespektování této hrozby nesou jak energetické společnosti, tak politici. Právě ti totiž problém klimatické změny odmítli brát jako odborný fakt, na kterém se shodují vědci, ale udělali z něj politikum, které prospívá jejich zájmům, ať už
z jedné nebo druhé strany.

Ke klimatické změně však nepřispívá jen spalování uhlí, ale v míře větší než jsme schopni si připustit také například módní průmysl. Knížka Vláda módy módní novinářky Dany Thomas ukazuje na ty nejtemnější kouty neodmyslitelné součásti našich životů, u kterých bychom problém etický či klimatický možná jen tak nehledali.

Thomasová však módu neodsuzuje un block, jako módní novinářka ji naopak miluje a proto nejen ukazuje kde je problematická, ale také hledá cesty jak ji udělat udržitelnou. Prvním krokem k takové módě je totiž podle ní konzument, který své etické a klimatické požadavky na produkt dokáže důvěryhodně zformulovat. Knížka tak nabízí strhující cestu zahrnující řadu historických i zcela nových faktů a módu představuje jako komplexní oblast, ve které hraje konzumentské rozhodnutí stejně důležitou roli, jako v potravinářství.

Ale možná si chcete o přírodě přečíst prostě něco hezkého. Něco, co jste o ní nevěděli, i když jste její velcí fandové. Tenhle pocit možná zažijete u knížky Madlen Ziegeové Les nemlčí, která se zabývá biokomunikací. Možná vás překvapí, že některé ryby mají pestrý sexuální život, který zahrnuje složité strategie flirtování. Třeba už víte, že kočky nebo třeba králíci spolu dokáží nějakým způsobem komunikovat, ale jen autorka této knihy si dokáže položit otázku, jestli mají venkovští a v bytech žijící králíci při té komunikaci stejná, nebo odlišná témata! A dokonce se na ni pokusí
i odpovědět!

A jaká knížka nebo film zaujala v roce 2020 Vás?