Advokát Pavel Doucha se věnuje zejména právu životního prostředí, v poslední době hlavně energetickému právu a všeobecnému právnímu poradenství pro klienty ze sektoru energetiky. Je držitelem Ceny ministra životního prostředí za příspěvek k rozvoji environmentálního práva za rok 2004. Zeptali jsme se ho, jak vidí novou evropskou směrnici o obnovitelných zdrojích a co podle něj brání vzniku energetických družstev a rozvoji občanské energetiky v České republice.
Organizace Greenpeace aktivně požadovala novou progresivní evropskou legislativu.
Přestože si většina Čechů myslí, že budoucnost energetiky je v obnovitelných zdrojích, za poslední léta v Česku k velkému rozvoji této technologie nedošlo, spíše stagnují. Čím to podle vás je?
Já to vnímám jako stav jakési kocoviny po bouřlivých letech 2009 a 2010. V té době se postavilo velké množství nových výroben, zejména solárních elektráren. Stát se pak potřeboval trochu nadechnout a zvážit další postup v této oblasti, takže podporu výstavby nových výroben téměř zcela zastavil. Zůstala nám prakticky pouze možnost získat dotaci na výstavbu výrobny z programů Nová zelená úsporám a Operačního programu podnikání a inovace. Tam je ovšem zásadní problém v tom, že státní úřady jsou schopny administrovat pouze omezené množství žádostí o dotaci a to dosti zásadním způsobem limituje jejich využití. A tím pádem je velmi limitován i nárůst instalovaného výkonu výroben z obnovitelných zdrojů.
Právník Pavel Doucha
Velkým tématem, které alespoň verbálně podporují politici napříč politickým spektrem je podpora decentralizace energetiky, samovýroba, především na úrovni měst a obcí. Přesto máme v Česku jen jednu energeticky soběstačnou obec Kněžice. Co brání dalším následovat příklad Kněžic?
Odpověď na tuto otázku je téma na samostatnou vědeckou studii, neboť těch důvodu je celá řada. Od stavu, dostupnosti a cen technologií pro výrobu vlastní elektřiny, přes organizační a technické kapacity jednotlivých obcí, které nemusí být schopny vždy zvládnout tak složitý projekt. Zásadní je ale podle mě otázka vlastnictví rozvodných sítí. Současný systém je nastaven tak, že nijak nezvýhodňuje cenu elektřiny vyrobené třeba v nějaké obecní elektrárně. Jakmile se vyrobená elektřiny dodá do distribuční soustavy, odebere ji na druhém konci spotřebitel za stejnou cenu, ať již je vyrobená za humny nebo na druhém konci republiky. Možnost zvýhodnit spotřebu z vlastní výrobny elektřiny nastupuje až v případě, kdy by obec vlastnila část rozvodné soustavy a mohla si nastavit odlišné podmínky od distribuční soustavy.
Dalším oblíbeným modelem, jak vyrábět vlastní energii je vytváření energetických družstev. Proč v Česku žádná nejsou a co brání jejich rozvoji?
V zásadě platí totéž, co bylo výše uvedeno u otázky k energeticky soběstačným obcím. Důležité je, kdo vlastní síť spojující družstevní výrobnu s členem družstva, který chce vyrobenou elektřinu spotřebovat. Pokud je to družstvo samo, ať již v rámci nějaké mikrosítě, kterou zákon definuje jako tzv. přímé vedení, nebo v rámci lokální distribuční soustavy, má družstvo jakousi možnost ovlivnit podmínky a cenu dodávek elektřiny do odběrných míst jeho členů. Pokud je ale vyrobená elektřina dodávána do regionální distribuční soustavy a z ní následně odebírána, nepřipadá jakékoliv zvýhodnění podle současných pravidel cenové regulace elektřiny v úvahu. Tedy – buď se změní pravidla cenové regulace, která zvýhodní odběr lokálně vyráběné elektřiny, nebo družstvo vlastní část elektrizační sítě. Není-li naplněna ani jedna z podmínek, pak lze v českých podmínkách realizovat pouze družstvo investičního typu – tedy jako obchodní společnost, kde družstevníci jsou spoluvlastníky nějaké výrobny a inkasují část profitu za vyrobenou a prodanou elektřinu.
Evropská unie letos schválila přelomovou Směrnici o podpoře energie z obnovitelných zdrojů a další “energetickou” legislativu, která má mimo jiné podpořit práva malých samovýrobců energie, komunitní výrobu atd. V čem konkrétně by se měly podmínky zlepšit?
Středobodem nových směrnic je tzv. aktivní spotřebitel a jeho možnosti zapojit se do energetiky. Aktivním spotřebitelem je někdo, kdo nejen spotřebovává elektřinu dodanou mu nějakým obchodníkem, ale kdo navíc v odběrném místě provozuje vlastní výrobnu nebo třeba i zařízení na akumulaci elektřiny. To mu umožňuje zapojit se do energetického trhu hned několikerým způsobem: řídit vlastní spotřebu, tedy například odložit nákup elektřiny na denní dobu, kdy bude levnější, dodávat přebytky vlastní vyrobené elektřiny do soustavy a dále podílet se na řízení rovnováhy v soustavě ve formě poskytování služeb řízení vlastní spotřeby, výroby či akumulace. A přitom zůstává stále zákazníkem, není podnikatelem v energetice a nepotřebuje žádnou licenci, pokud tyto činnosti nejsou jeho hlavní podnikatelskou činností. Podstatné je, že se nebavíme jen o „malých samovýrobcích“ na úrovni domácností, ale jakékoliv subjektu, tedy i větším podniku, který může být rovněž aktivním zákazníkem se stejnými právy. No a protože vývoj technologií umožňuje sdružovat aktivní zákazníky do skupin, v nichž jsou silnější a hrají na trhu větší roli, přicházejí směrnice s konceptem agregátorů a energetických společenstev, jako jakýchsi sdružení aktivních zákazníků. Protože být aktivním zákazníkem možná nedává smysl pro dvoučlennou domácnost někde v bytě s minimální roční spotřebou energie, ale už to může dávat smysl pro celé bytové družstvo nebo společenství vlastníků jednotek.
Řeší nová legislativa i vlastnictví a využívání sítí? Bude se o ní muset stávající vlastnící dělit?
Neřeší. Tato otázka je ponechána plně na rozhodnutí členských států. V České republice je situace postavena tak, že vlastnictví k sítím je rozděleno mezi ČEPS, což je státem vlastněná akciová společnost, která vlastní a provozuje páteřní přenosovou soustavu, tři regionálni distributory – ČEZ Distribuce a.s., E.ON Distribuce a.s. a PRE Distribuce a.s., což jsou obchodní korporace (ovšem v ČEZ majoritu akcií vlastní stát) a provozovatele lokálních distribučních soustav, tedy soukromé společnosti, které vlastní část sítě, například v průmyslových areálech či obchodních centrech. Zákon nijak nebrání nákupu či prodeji části distribučních soustav. Je tedy teoreticky možné domluvit se například se společností E.ON Distribuce o odkoupení části distribuční soustavy. Je to ale otázka obchodního rozhodnutí vlastníka, a nikdo v tuto chvíli nemá zájem zbavovat se majetku, který přináši slušný výnos, jaký generuje provoz distribuční soustavy. Nové lokální distribuční soustavy tedy jsou malé a vznikají spíše na zelené louce – například souběžně s developmentem průmyslových zón či souboru objektů určených k bydlení.
Jak problém vlastnictví sítí řeší v jiných zemích? Je nějaká země, kde bychom se mohli inspirovat?
Praxe je velmi různorodá a stála by za hlubší analýzu. Vlastnictví české elektrizační soustavy je silně centralizováno – jeden vlastník přenosové soustavy, tři regionální distributoři. To má samozřejmě z hlediska řízení svoje výhody. Jiná situace je například v SRN, kde je několik provozovatelů přenosových soustav, řada distributorů a provozovatelů lokálních distribučních soustav na úrovni obcí a měst. Tato otázka je samozřejmě zásadní pro zvýhodnění odběru elektřiny z lokální výroby. Pokud jste vlastníkem distribuční soustavy, můžete alespoň teoreticky přemýšlet, jak zvýhodnit odběr elektřiny zákazníkem, který uzavře kontrakt s lokálním výrobcem. V případě, že vlastníkem je regionální distributor, žádné zvýhodnění není možné – za stejnou cenu odebíráte elektřinu vyrobenou v sousedství i na druhém konci republiky. V takovém případě lze zvýhodnění lokální spotřeby dosáhnout pouze změnou tarifní struktury plateb za elektřinu, která by tuto skutečnost zohledňovala.
Jaký byl postoj české vlády při projednávání směrnice? Byl její přístup ambiciózní a progresivní, nebo se naopak snažila mít směrnici co nejvíce bezzubou?
To lze komentovat jednou větou – Česká republika byla jediným členským státem, který při konečném hlasování v Radě hlasoval proti návrhu Směrnice o společných pravidlech pro vnitřní trh, která zavádí většinu progresivních prvků, které už jsme si popsali.
Ministerstvo průmyslu a obchodu představilo novelu návrhu Zákona o podporovaných zdrojích energie, která z části implementuje nově přijatou směrnici RED II, nicméně úplně opomíjí pasáže o právech samovýrobců a opomíjí úlohu obcí a občanských projektů. Jak si to vysvětlujete? Bude se český zákon ještě novelizovat, aby plně reflektoval novou směrnici?
Pozicí ministerstva je neotvírat v právě projednávané novele otázky, které nejsou na evropské úrovni ještě definitivně vyřešené. Mezi nimi je o postavení aktivních zákazníků a energetických společenství. Tyto otázky budou zřejmě řešeny až v rámci zcela nového energetického zákona, který by měl implementovat celý zimní energetický balíček. Jeho přijetí lze očekávat nejdříve v roce 2021. Pokud ale někdo uvažuje zapojit se aktivně do energetických trhů, stávající energetických zákon to v řadě ohledů umožňuje. Pokud si tedy bytové družstvo, developer, provozovatel obchodního centra nebo vlastník průmyslové zóny usmyslí, že chce realizovat vlastní výrobu elektřiny a dodávat jí přímo vlastníkům bytů, nájemcům obchodů nebo továrních hal, cesty existují již dnes. Dokonce lze konstatovat, že zájem o podobná řešení významně roste – podobné zakázky řešíme prakticky denně, když zpracováváme hodnocení návratnosti investic do takových projektů a pomáháme odstraňovat právní překážky.