Předseda Senátu Jaroslav Kubera vyvolal svým projevem během tryzny v Terezíně bouřlivou reakci. Řekl totiž, že totalita a nesnášenlivost k jiné rase má dnes zcela jinou podobu. „Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ Na velmi symbolickém místě tak popřel všeobecnou deklaraci lidských práv, která vznikla v roce 1948 jako reakce na zločiny druhé světové války. Podle některých příbuzných obětí nacistického teroru pošpinil památku holokaustu a já s nimi naprosto souhlasím.

Podle všeobecné deklarace lidských práv se všichni lidé rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Deklarace tedy jasně vyžaduje i rovnost mezi pohlavími. Podle Listiny základních práv a svobod, která z všeobecné deklarace vychází, je pak jedním ze základních práv právo na příznivé životní prostředí. Vrcholem absurdity je, že Listina je součástí Ústavy České republiky a Kubera je ústavní činitel.

Původně jsem ani nechtěl na tyto nesmyslné výroky reagovat, ale čím dál více cítím potřebu poukázat na to, že svým projevem Kubera neurazil jen oběti zvěrstev starých přes 70 let, ale kopl si i do mrtvých těl lidí, jejichž prolitá krev ještě ani nestačila uschnout. A do jejich příbuzných, které možná čeká stejně tragický osud, protože už dnes jim vyhrožují smrtí. V roce 2017 bylo ve světě zabito 207 ochránců životního prostředí, tedy zatím nejvíce. V roce 2016 bylo obětí z řad ochránců životního prostředí 200. Kompletní statistiku za rok 2018 ještě neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že číslo bude podobně brutální.

Salvador Zuniga Caceres. © Martin Katz / Greenpeace

Salvator Zuniga Caceres, syn zavražděné honduraské aktivistky Berty Caceres se spojil s organizací Greenpeace v úsilí dosáhnout spravedlnosti a potrestat vrahy své matky. © Martin Katz / Greenpeace

Nejvíce zabitých kvůli životnímu prostředí je v posledních letech evidováno v Brazílii, a to ještě předtím, než se funkce prezidenta ujal Jair Bolsonaro, který chce rušit ekologické organizace, povolit kácení pralesů v Amazonii a kvůli tomu „asimilovat“ původní obyvatele. Následují Filipíny, Kolumbie, Mexiko, Demokratická republika Kongo, Indie, Honduras či Guatemala. Od roku 2002 se počet obětí zvýšil na čtyřnásobek. Organizace Global Witness, která statistiku vydává, navíc přiznává, že se jí daří dokumentovat jen zlomek těchto vražd a počet obětí tak bude mnohem vyšší.

Byli to lidé, kteří chránili své domovy a rodiny. Lidé, kteří nechtěli pít otrávenou vodu a dýchat otrávený vzduch. Lidé, kteří se nechtěli vystěhovat kvůli těžbě fosilních paliv nebo kvůli stavbě vodní přehrady. Lidé, kteří byli zpravidla domorodými obyvateli, příslušníky znevýhodněných a utlačovaných menšin, a měli tmavou barvu kůže. Lidé, kteří se chovali nenásilně a pokojně a někdo proti nim začal vést válku. Lidé, které někdo mocný a bohatý potřeboval umlčet.

Například Hernán Bedoya protestoval v Kolumbii proti rozšiřování plantáží na banány a palmu olejnou přes území patřící místní komunitě a paravojenská žoldácká jednotka do něj vypálila 14 kulek. Na Filipínách bylo zmasakrováno v jednom dni hned osm domorodých Lumadů, kteří nesouhlasili s těžbou uhlí. Mezinárodní kontroverzi vyvolala i vražda honduraské aktivistky Berty Cáceres, která stála v cestě výstavbě obří vodní elektrárny.

To jsou jen namátkou tři příklady z mnoha. Studie ukazují, že jen zhruba u 12 procent případů se podaří vypátrat viníky. A nebyli to jen pytláci, gangsteři či žoldáci, kdo vraždil. Desítky zabitých protestujících mají každoročně na svědomí policejní sbory či armáda, především v rozvojových zemích se zkorumpovanými vládami.

Water Protectors Dakota Access Pipeline Protests Continue. © Richard Bluecloud Castaneda / Greenpeace

Policisté zahnali kmen Siouxů, kteří pokojně protestovali proti stavbě ropovodu, do řeky a stříkali na ně slzný plyn. © Richard Bluecloud Castaneda / Greenpeace

Ovšem ani v mnoha státech, kde se kvůli ochraně životního prostředí neumírá, to environmentální aktivisté nemají vždy lehké. Například v USA policejní těžkooděnci za použití drastického násilí, slzného plynu a hlukových granátů potlačili pokojný protest místních Siouxů proti stavbě ropovodu v Severní Dakotě. A některé státy federace, přes které má ropovod vést, schválily zákony, podle nichž mohou lidé beztrestně přejet protestujícího domorodého aktivistu autem. Krásná ukázka tolerance k menšinám.

V porovnání s těmito excesy jsme na tom v České republice ještě dobře. Divoké devadesátky už jsou pryč a přece jen – o uhlobaronovi Pavlu Tykačovi a jeho podnikání si můžeme myslet ledacos, ale do kmotra Mrázka či Radovana Krejčíře má hodně daleko. Zaplaťpámbu, že se můžeme chytit za ruce v živém řetězu a zpívat a pokojně protestovat proti destrukci životního prostředí, aniž by nám hrozilo, že kolem nás projede dodávka se zatmavenými skly, z níž do nás bude někdo střílet.

Protest to Protect Mining Limits in Czech Republic. © Ibra Ibrahimoviç / Greenpeace

I v České republice museli lidé bránit své domovy. V Horním Jiřetíně se nechtěli stěhovat kvůli těžbě uhlí. Naštěstí na ně nikdo nestřílel. © Ibra Ibrahimoviç / Greenpeace

Na příkladech ze zahraničí je ale dobře vidět, kam až může vést nenávistná rétorika, která označuje lidi chránící své životní prostředí za ekologisty, ekoteroristy a nepřátele společnosti. Rétorika, kterou nás opět nechal ochutnat Jaroslav Kubera, tentokrát při naprosto nevhodné příležitosti. Jsou snad ekoteroristy obyvatelé Horního Jiřetína, kteří odmítli opustit své domovy a ustoupit uhelné jámě? Nebo lidé na Hrádecku a Frýdlantsku, kteří se právem obávají, že kvůli pokračující těžbě uhlí v Polsku přijdou o vodu? Pokud se bude Kubera omlouvat, měl by se omluvit i jim.

Vyšlo na Denikreferendum.cz.