Plastové znečištění je všudypřítomné o to především kvůli miniaturním plastovým částečkám – mikroplastům. Objevují se ve vodě, kterou pijeme, ve vzduchu, který dýcháme, i v půdě, která nám dává obživu. Skrze potraviny se mohou dostávat i do našeho těla. Co tam dělají, není ještě přesně zdokumentováno, ale už nyní s jistotou víme, že pro vodní živočichy představují vážné ohrožení.
Za mikroplasty se obecně považují plastové částečky menší než 5 milimetrů. Rozlišují se na primární mikroplasty, které se do prostředí dostávají kvůli lidské činnosti přímo, a na mikroplasty sekundární, které vznikají rozpadem větších plastů. Vědci identifikovali tři hlavní zdroje primárních mikroplastů. Praní syntetického prádla, při kterém se uvolňují miniaturní mikrovlákna. Během jednoho pracího cyklu se z fleecové bundy může uvolnit až milion mikrovláken, která končí v odpadních vodách. Část zachytí čistírny a zbytek končí v řekách a oceánech. Dalším podstatným zdrojem mikroplastového znečištění je oděr pneumatik automobilů. Trojici uzavírají kosmetické produkty, které obsahují plastové mikroperličky. Ty by podle návrhu nové legislativy, měly být zakázány v celé EU.
Podpořte novou evropskou legislativu proti plastům svým podpisem
Problematika mikroplastového znečištění a jeho dopadu na živé organismy je z hlediska vědeckého poznání poměrně nová a na řadu otázek – především ohledně vlivu na lidské zdraví – zatím nejsou jasné odpovědi. Přesto stále narůstá množství důkazů, které poukazují na to, že ekosystémy jsou ovlivněny jak fyzickými, tak chemickým vlastnostmi mikroplastů. Fyzické “účinky” nastávají při pozření mikroplastových částeček nebo vláken organismy, které je zaměňují s potravou a následkem toho mají snížený příjem nezbytných živin. Chemické efekty mohou být přímé, například když se z plastů uvolňují škodlivé složky, nebo nepřímé, když mikroplasty nasají nebezpečné látky jako polychlorované bifenyly (PCB), polyaromatické uhlovodíky, organochlorované pesticidy, polybromované difenylethery, alkyfenoly a bisfenol A z okolí. Tyto látky pak mohou ovlivňovat organismy a přenášet se v potravním řetězci.
Navíc se ukazuje, že mikroplasty ve tvaru vláken mají větší negativní dopady, než částečky obvyklých tvarů, mají totiž tendenci zaseknout se se v trávicí soustavě. Zde vytvářejí překážky, ohrožují růst a reprodukci a vedou vyhladovění malých vodních organismů.
Co se týká dopadu na lidské zdraví, nemáme od vědců zatím všechny potřebné odpovědi. Výsledky výzkumů zatím zmapovaly potencionální rizika pro člověka, která se dají rozdělit do tří skupin:
- Mikroplasty mohou do lidského těla vstoupit při přijímání potravy nebo při pití vody. Jako pro jiné organismy i pro člověka mikrovlákna představují kvůli svému tvaru větší hrozbu než ostatní častečky.
- Relativně velký povrch mikrovláken a jejich hydrofobní vlastnosti napomáhají vstřebávání chemikálií z okolní vody, a tak se zvyšuje riziko, že bude člověk při konzumaci mořských plodů vystaven karcinogenním i jinak škodlivým látkám.
- Biologická rizika se vyskytují, když mikroplasty přenášejí bakterie, včetně těch spojených s gastrointestinálními infekcemi.
Zvláště velké obavy vzbuzují ty nejmenší mikroplastové částečky nazývané nanoplasty. Výzkum Univerzity v Gentu prokázal, že 99 % mikroplastových částic, které člověk pozře, projde lidským trávicím traktem, nicméně zbylé jedno procento může proniknout až do krevního řečiště a akumulovat se v lidském těle. Jde vlákna do velikosti 240 nanometrů. Výše zmíněné jasně dokazuje, že problém mikroplastů je třeba řešit okamžitě, především při vědomí, že se jich do prostředí uvolňuje stále více. Vědci odhadují, že v oceánech plave až 236 tisíc tun mikroplastů. Ovšem plovoucí mikroplasty představují jen jedno procento všech mikroplastů v oceánech. Kilometr čtvereční mořského dna obsahuje okolo 70 kilogramů mikroplastů. To jsou jak primární, tak sekundární mikroplasty. Pokud se podrobněji podíváme na výsledky měření ohledně mikrovláken, zjistíme, že běžné stotisícové město vyprodukuje jen při praní syntetického oblečení 170 – 441 kilogramů mikrovláken denně. Z toho se do řek a moří vzhledem k účinnosti čistíren dostane 9 – 110 kg mikroplastů, což odpovídá zhruba množství 15 000 plastových tašek. Pokud si k tomu přidáme mikroplasty z oděru pneumatik a kosmetiky, dostaneme více než dvojnásobek.
Jan Freidinger je koordinátor kampaně Plast je past.