U řady velkých environmentálních problémů máme tendenci hledat rychlá technická řešení raději než systémová řešení, která odstraňují příčiny problému. Když vypouštíme jedy a další nebezpečné chemikálie do vody, věříme, že čistírny odpadních vod situaci vyřeší. Při detailním pohledu je však zřejmé, že nejenže nedokáží dobře nebezpečné látky odstranit, ale jen je posouvají v životním prostředí jinam – například na pole v podobě odpadních kalů. Tyto takzvané “end of pipe solutions” (řešení na konci trubky) jsou důležitým doplňkem, nikoliv skutečným řešením.
Skutečným řešením je nahradit nebezpečné látky bezpečnějšími kdykoliv je to možné. Problém skutečných řešení nastává v situaci, kdy jejich prosazení je natolik komplikované, že představuje běh na dlouhou trať a zároveň vyžaduje revoluci v zaběhlých zvyklostech spotřebitelů i výrobců. To je i případ znečišťování životního prostředí při praní syntetického oblečení. Z jedné fleecové bundy uniká při jednom praní až milion vláken, která končí v řekách a oceánech a nasávají z prostředí nebezpečné látky. Vodní organismy si je pletou s potravou, a dostávají se tak do potravního řetězce i těla člověka.
Ale jak z toho ven? Máme přestat používat syntetické oblečení a nahradit ho vlnou, bavlnou, konopím, lnem a celulózou? Pomohou nám různé filtry u praček a lepší čistírny odpadních vod? Máme prát méně? Máme k odpovědnosti hnát výrobce syntetického oblečení nebo snad chtít po politicích, aby zpřísnili regulace a třeba zatížit syntetické oblečení daní, z jejichž výnosů by se vylepšovaly technologie čistíren? Nebo vás napadá něco dalšího? Ale nepřemýšlejte moc dlouho, protože každou minutu do řek a oceánů unikají další miliardy mikrovláken.
Troufám si říci, že jedno “velké” realistické řešení v případě mikrovláken neexistuje, stejně jako nelze ukázat na jednoho viníka. Jsme v tom všichni spolu – spotřebitelé, výrobci i politici – a společně musíme situaci řešit. A výše uvedené otázky nám mohou pomoci hledat vhodné způsoby a strategie, které povedou k nejúčinějšímu a nejrychlejším řešením. Stojí proto za to se na ně podívat více zblízka.
Jistě můžeme teoreticky nahradit všechny syntetické materiály těmi přírodním, ale má to v sobě spoustu otazníků. Syntetické materiály mají zhruba 60% podíl na trhu a toto číslo stále roste. Výroba některých přírodních vláken může představovat větší zátěž pro životní prostředí než například u syntetických vláken z recyklovaných materiálů, ovšem zde je třeba připomenout, že zatím nikdo nezapočítává uvolněná mikrovlákna mezi dopady syntetických materiálů. Navíc přesvědčit všechny spotřebitele, aby nahradili syntetiku přírodou není příliš realistické. Na druhou stranu je to okamžité osobní řešení pro každého, komu na přírodě záleží. Omezte nákup syntetického oblečení jen na to, co skutečně potřebujete. Nezapomínejte, že oblečení se dá opravovat. Kupujte od firem, které prodávají kvalitní výrobky (uvolňují méně vláken) a které se k problému mikroplastů a udržitelnosti obecně staví čelem. Nebojte se kupovat oblečení z druhé ruky a nepodléhejte módním trendům, které vás nutí každoročně obměnit šatník .
Přestat prát syntetické oblečení asi nepřichází v úvahu, ale i zde je velký prostor pro vylepšení vaší osobní mikroplastové/ mikrovláknové stopy. První krok je docela jednoduchý – perte oblečení jen v momentě, kdy to je skutečně potřeba. I samotní výrobci, kteří problém reflektují – jako například Patagonia – doporučují, že drobná lokální znečištění, jako je například bahno na kalhotách, se dají umýt mýdlem a houbičkou.
Výzkumy také ukázaly, že praní v pračkách s předním plněním uvolňuje daleko méně vláken než ty s plněním horním. Perte na při nižších teplotách, používejte jemné programy pro syntetiku, ždímejte na málo otáček. Používejte neagresivní tekuté prací prášky. To vše snižuje množství uvolněných mikroplastů. Zároveň si můžete pořídit prací pytlík, který zachytává mikroplasty zde nebo externí filtr pro pračku. I toto řešení má ale svá úskalí. Aby bylo úspěšné a významně snížilo množství mikroplastů, musí dojít k jeho globálnímu využívání. Nakolik je to realistické, posuďte sami. Zároveň to vyžaduje, aby každý spotřebitel investoval peníze do filtru nebo pracího sáčku. V tento moment se dostáváme do situace, kdy jsme našli řešení pro vás, či pro vaše podobně uvědomělé přátele, ale vyřeší to problém jako celek?
Možná je dobré se podívat trochu více “vzhůru” k řešením, které jsou skutečně systémová. Objevují se návrhy na vestavěné filtry pro pračky, které by výrobci buď na dobrovolné bázi nebo podle legislativního předpisu instalovali do nových praček. Výrobci praček vyjadřují obavy technického rázu (budou velmi jemné filtry umožňovat bezproblémový průchod odpadní vody?), a poukazují na fakt, že by nesli odpovědnost i finanční náklady za něco, co nezpůsobují. Přesto je to určitě cesta správným směrem. Tlak zákazníků, kteří takové pračky budu požadovat, jistě instalaci filtrů urychlí, nicméně je třeba přiznat, že v jednom mají výrobci pravdu – žádáme po nich řešení něčeho, za co nemohou. Zde se patří je spíše pozitivně podpořit v jejich úsilí, než je skandalizovat za to, že filtry ještě neinstalují.
Podobné je to s čistírnami odpadních vod. Většina čistíren odpadních vod nedokáže mikroplasty, natož mikrovlákna účinně odfiltrovat. Instalace mikrofiltrů na konci systému, těsně před tím, než se odpadní voda vypustí do vodního toku, by jistě pomohla. Ale vyžadovalo by to obrovské investice z veřejných zdrojů a zároveň velkou výzvu pro účinné technologické řešení včetně odpovědi na otázku, co by se s odpadním kalem s vysokým podílem mikroplastů vlastně dělalo.
Spíše teoretickou možností je uvalení speciální daně či poplatku pro oděvní firmy, jejichž výrobky jsou zdrojem znečištění. Takové fondy by vylepšení čistíren mohlo zaplatit. Nicméně příklad z mikroplastů v kosmetice ukazuje, že provozovatelé čistíren odpadních vod a úpraven pitné vody si jsou problému vědomi a chtějí se podílet na řešení. Ale podobně jako u výrobců praček, v jejich úsilí je potřeba je spíše podpořit než hnát k odpovědnosti. Zdrojem znečištění nejsou ani pračky, ani čistírny, zdrojem mikrovláken jsou výrobky oděvních firem a ty jsou tedy z našeho pohledu hlavním odpovědným subjektem (schválně nepoužívám slovo viník).
I zde se dá začít na pozitivní vlně. Některé velké zahraniční firmy jako třeba Patagonie nebo Arc´teryx se problému už věnují, podílejí se na vědeckých výzkumech, informují zákazníky o základních pravidlech, jak omezit unikání mikrovláken, a hledají alternativní materiálové designy či potahy na vlákna, které by uniky omezily. Kdo by nechtěl nosit funkční oblečení, které je super odolné, zdravé, šetrné k přírodě a neunikají z něj při praní mikrovlákna? Většina firem vyrábějící syntetické a outdoorové oblečení – a že jich je na českém trhu požehnaně – ovšem o problému mlčí nebo o něm ani neví. Z našeho pohledu je důležité, aby se z pár průkopníků stal mainstream. Výrobci oděvů by měli veřejně přiznat, že jsou si vědomi jak tohoto problému, tak své odpovědnosti. Musí začíti dle svých možností investovat čas a peníze do hledání a testování možných řešení, ale hlavně musí začít spolupracovat nejen napříč celým oděvním sektorem, ale i s výrobci pracích praček a čistírnami odpadních vod.
Také musí odkrýt karty před svými zákazníky a informovat je o rizicích při praní syntetického oblečení a zároveň o možnostech, jak úniky mikrovláken eliminovat. Proto jsme se v rámci naší kampaně zaměřili na české oděvní firmy, především výrobce outdoorového oblečení. Samozřejmě chápeme, že většina firem nedosahuje rozměrů, a tudíž i možností velkých globálních značek, navíc mnohé z nich o problematice mikrovláken patrně uslyší poprvé až díky naší kampani. Na druhou stranu víme, že dokáží ušít oděvy světových parametrů a vyrovnat se těm nejvěhlasnějším zahraničním značkám. Věříme, že mohou být stejně úspěšní v omezování znečištění řek a moří, které pochází z jejich výrobků.
Jan Freidinger je koordinátor kampaně Plast je past.