Denisa Štěrbová cestovala s kolegou Davidem Těšínským do brazilských států Acre a Amazonas, kde společně fotili, jak letošní ničivé požáry zásáhly životy běžných lidí, kteří zde žijí. „Ty lidi spojuje fakt, že přišli o značný majetek,“ říká s tím, že nejvíce ji zasáhl příběh ekologické farmářky, které shořela farma.
Proč jste se rozhodli vydat se do Brazílie a nafotit spálenou zem?
Záleží nám na životním prostředí a požáry nás velmi zasáhly. Přemýšleli jsme, co bychom jako jednotlivci mohli udělat a rozhodli jsme se pomocí našich fotografií zvýšit povědomí o tomto problému. Protože oba dva rádi fotíme lidské příběhy, vyhledali jsme lidi, kteří byli přímo postiženi požáry a jejich neštěstí a problémy jsme zdokumentovali.
Jak jste s místními lidmi navázali kontakt?
V Brazílii jsem žila a mluvím plynule portugalsky. Navazovat kontakt s lidmi je pro mě naprosto přirozené a v podstatě díky této zálibě dnes hovořím pěti jazyky. Domorodí obyvatelé hovoří portugalsky, přestože si stále udržují i své původní jazyky. Do Brazílie jsme odjeli jen s několika kontakty a v podstatě veškerá organizace probíhala až na místě. Při zařizování mi velmi pomohly hlavně dvě organizace – Cimi (Misionářská indiánská rada) a Comissao Pro-Indio (Proindiánská komise) ve městě Rio Branco, kde pracuje jako vrchní koordinátorka má kamarádka – antropoložka Paula. Obě organizace mi poskytly přímé kontakty a pomohly naplánovat logistiku. Díky tomu jsme se dokázali dostat na spálené území velmi rychle, například kmen Huni Kuin jsme navštívili jen pár dní po požáru.
Překvapilo vás něco na místě?
Brazílii znám dobře. Co se týká vlastního focení a organizace, tak mě osobně nepřekvapilo vůbec nic. Překvapilo mě snad jen to, že velkostatkáři a těžaři dřeva vůbec nerespektují oficiální indiánská území, která jsou vymezené zákonem.
Je něco, co spojuje lidi, které jste v Amazonii potkali?
Všechny spojuje fakt, že přišli o značnou část majetku. Mapu a Fransisco jsou příslušníci domorodých kmenů, Dona Jo je ekologická farmářka. Osobně mě její příběh – asi proto, že jsem žena – zasáhl úplně nejvíc. Je to velká bojovnice.
Jsou informace, které se objevují o požárech v českých médiích úplné? Nechybí v nich nějaký podstatný aspekt?
Za mě je to určitě komplexnost celého problému. Médii letos proběhla zpráva, že hoří Amazonie a že je to vina současného prezidenta Jaira Bolsonaro. Nic na světě ale není černobílé. Nechci se samozřejmě Bolsonara zastávat, spíš naopak. Bolsonaro jasně dává zelenou velkofarmářům a nadnárodním firmám, které pralesy kácejí a vypalují. Pokud se ale podíváme na statistiky, úplného vrcholu kácení dosáhlo už v roce 2004 za vlády levicového prezidenta Luly da Silvy. A přestože se podařilo to omezit, kácelo a vypalovalo se i za vlády Dilmy Rousseouf, která dokonce měla jako ministryni životního prostředi Marinu Silvu, velkou ekologickou aktivistku. Ano, letos nastal výrazný vzrůst oproti loňskému roku, ale ten problém je dlouhodobý.
Co je tedy podle vás ten hlavní důvod pro kácení a vypalování pralesů?
Kromě toho, že fotografuji, jsem inženýrkou ekonomie a vždy mě zajímá hospodářský úhel pohledu. Peníze hýbou světem a v Jižní Americe to platí dvojnásob. Spousta lidí si představuje, že v Amazonii žije hrstka indiánů, ale v brazilské Amazonii kromě asi milionu původních obyvatel žije ještě dalších 23 milionů lidí. Zákonitě se musíme zeptat: z čeho ti lidé v extrémních podmínkách deštného pralesa žijí? Pokud chceme problému kácení pralesa porozumět, je potřeba se podívat do historie. Velká amazonská města byla osídlena v období boomu kaučuku na konci 19. století, lidé se stěhovali za vidinou bohatství z chudého severovýchodu. Když se semena kaučukovníku dostala do Asie, přišla do regionu obrovská chudoba. To se podařilo částečně vyřešit až v roce 1957, kdy byla ve všech velkých amazonských městech ustanovena zóna s řadou daňových úlev. Do amazonských měst přesídlily firmy, které dávají většině lidí práci. A je dobře, že ta zóna vznikla, protože kdyby byla ze dne na den zrušena, místní by museli asi začít lovit kapybary, aby přežili. Problém ovšem je, že některé firmy, které podnikají v zemědělství a živočišné výrobě uplatňují klasický brazilský ekonomický model: pěstují monokultury, především geneticky modifikovanou sóju, a chovají skot na export. Uprostřed amazonského pralesa. To je naprosto absurdní. A bohužel je tento ekonomický model běžný už i v Argentině, Paraguayi, Bolívii a dalších státech.
Dá se tento problém vyřešit?
Věřím, že je zapotřebí se zamyslet, z jakých ekonomických aktivit by místní obyvatele mohli žít, aby to bylo udržitelné. Nabízí se sběr para ořechů či amazonských rostlin do přírodní kosmetiky a léčiv. Ale co dál? Pěstování ovoce uprostřed pralesa není moc reálné, protože amazonská půda je extrémně neúrodná. Měl by to být úkol světových politiků, vědců a ekonomů se hluboce zamyslet, jaké ekonomické aktivity je možné v Amazonii udržitelně vykonávat. Protože je úplně jasné, že když místní obyvatelé nemají co jíst, vykácí kus lesa a budou na něm pěstovat sóju, kterou poté snadno prodají. Naprosto souhlasím s tím, že je potřeba bojkotovat nadnárodní giganty, které sóju a maso vykupují a místní obyvatele utvrzují v tom, že kácení pralesa za účelem rozšiřování pastvin a plantáží je jediným možným způsobem obživy. Je důležité, aby se zvýšilo povědomí o tom, proč Amazonie hoří, a lidé začali přemýšlet nad původem potravin, které nakupují.
V čem spočívá vaše spolupráce s Greenpeace?
Česká pobočka Greenpeace nám poskytla finanční prostředky, které jsme použili na pokrytí alespoň části nákladů na náš projekt. Poskytli jsme Greenpeace naše fotografie a příběhy, protože věříme v její práci. Pevně doufám, že naše fotografie a svědectví pomohou zvýšit povědomí o problému, a že čím dál tím víc obyvatel planety začne přemýšlet nad udržitelností ekonomiky, která začíná osobní spotřebou jednotlivců.