O tom, že klimatická změna je fakt, se přesvědčujeme na každém kroku. Výkyvy počasí, ve kterých se střídá sucho a nárazové deště, tání ledovců a zvyšování hladin oceánu. Rychlé tempo klimatické změny poškozuje také hospodářská odvětví, jež jsou odkázána na určité množství srážek a určité teploty, jako je například zemědělství, lesnictví nebo cestovní ruch. Země se mění čím dál rychleji a čím dál víc lidí si uvědomuje, že nemá cenu tuto rychlost jen mírnit, ale je nejvyšší čas rázně šlápnout na brzdu.

Může tomu však zabránit jednotlivec? A co by měl dělat? Na první otázku je odpověď jednoduchá – ano, může. Když ale dočtete náš článek zjistíte, že ta odpoveď není úplně jednoduchá a rozhodně potřebuje doplnit.

Náš svět se skládá z jednotlivců a ke klimatické změně přispívají jednotlivá rozhodnutí každého z nás. Proto by se lidé, kteří chtějí nevratným klimatickým změnám zabránit, měli zamyslet nad tím, jakým způsobem teď lidstvo funguje. Právě náš novodobý konzumní způsob života nás dostal tam, kde dnes jsme. Již od sedmdesátých let minulého století nás vědci varovali, že drancování přírodních a především nadužívání fosilních zdrojů povede ke katastrofě, nesrovnatelné s ničím, co za svou historii lidstvo prožilo. Lidé tak zkrátka musí začít přemýšlet nad každým aspektem svého života. Ale také uvědomit si, že změny v chování jednotlivců toho nezmění tolik jako změny systému. Ale i tak jsou věci, které mají smysl dělat.

Potřebuješ každý rok nový šatník?

Jedním ze způsobů, jak se chovat jako jednotlivec k planetě ohleduplně, je zamyslet se nad svým šatníkem. Možná to zní trochu nelogicky, a právě proto se o tom velmi málo mluví, ale módní průmysl má na svědomí více uhlíku než mezinárodní letecká a námořní doprava dohromady. Produkuje celých 10 % všech uhlíkových emisí lidstva a navíc je druhým největším spotřebitelem světových zásob vody a znečišťuje oceány mikroplasty. 

V roce 2018 oslovila britská labouristická poslankyně Mary Creagh „kapitány“ módního průmyslu s tím, jak hodlají tento problém řešit. Podle ní bude do roku 2050 představovat módní průmysl více než čtvrtinu britského dopadu na klimatickou změnu. „Tři z pěti oděvů skončí na skládce nebo ve spalovnách do jednoho roku – a to je drahé palivo! Do oceánu se dostane půl milionu tun mikrovláken ročně. Nedělat nic není možné,“ řekla tehdy podle BBC News. Jenže nic moc se nestalo. Módní průmysl nadále roste a s ním rostou i škody, které páchá na životním prostředí. Proto je otázka, jestli potřebujeme každý rok pořizovat nový šatník podle reklam z televize, jedna z nejdůležitějších, které si může každý z nás položit.

Potřebuješ jíst každý den maso?

Podle Zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu OSN, nedojde ke snížení emisí skleníkových plynů a dopadů globálního oteplování, aniž by došlo k dalekosáhlým změnám v globálním využívání půdy, zemědělství a stravě lidí. Ve zprávě je rostlinná strava doporučena jako jedna z hlavních možností, jak zmírnit postupující klimatickou změnu. Proč je maso nepřítelem klimatu? Je to podobné jako s módou. Jednoduše se ho konzumuje příliš. 

K chovu hospodářských zvířat se používá okolo 30 procent půdy (počítáme-li jí bez té, kterou dosud pokrývá led). Kácíme obrovské množství stromů, abychom měli místo pro pěstování plodin, kterými krmíme hospodářská zvířata. Nejproblematičtější je z pohledu ochrany životního prostředí hovězí maso, protože vyžaduje nejvíc půdy. Když to přepočítáme na produkci skleníkových plynů, pak činí porce kuřecího nebo vepřového přibližně 20 procent emisí jedné porce hovězího masa. Krávy také produkují enormní množství metanu, nebezpečného skleníkového plynu přispívajícího ke změně klimatu, a jejich stále se zvětšující chov může za téměř 10 procent jejich produkce. K masnému průmyslu se však vážou i další problémy a uhlíková stopa masa se značně liší podle podmínek chovu. Rozhodnutí jíst méně masa tak může být mnohem důležitější, než by se na první pohled zdálo.

Potřebuješ nakupovat tolik věcí v jednorázových obalech?

Jedním z největších problémů spotřebního životního stylu je obalový průmysl, který v drtivé většině využívá plasty. A nejde jen o tu viditelnější část, tedy ostrovy platového odpadu v oceánech, či skládky pokryté desítky let rozkládajícího se odpadu. To je konečná fáze problému, ten však vzniká už při začátku, tedy výrobě plastů. Stavebními kameny plastů jsou totiž fosilní paliva – ropa, plyn a uhlí. Ekologicky náročná je samozřejmě už jejich těžba, protože porušením půdy mimo jiné dochází k emisím skleníkových plynů. 

Další produkci CO2 znamená jejich přeprava, kvůli které se opět vrtá v zemi a kácejí stromy. Podle analýz organizace CIEL je jen ve Spojených státech amerických ročně emitováno asi 13 milionů metrických tun ekvivalentu oxidu uhličitého při přepravě fosilních paliv. Podle technologického experta americké neziskovky FracTracker Alliance, zabývající se problémy těžby Matta Kelsa „berete veškerý uhlík ze stromů a z půdy a v zásadě ho odstraňujete ze Země a přenášíte jej do atmosféry. “ A obrovským producentem skleníkových plynů je také rafinace plastů. V roce 2015 činily emise z výroby ethylenu, stavebního bloku pro polyetylenové plasty, 184,3 až 213 milionů metrických tun ekvivalentu oxidu uhličitého, což je podle zprávy CIEL podobné množství, jako emise 45 milionů osobních automobilů během jednoho roku. Celosvětově se předpokládá, že emise oxidu uhličitého z výroby ethylenu vzrostou mezi lety 2015 a 2030 o 34%. A ekologické nároky jiných jednorázových obalů nevycházejí o nic lépe.

Dalším problémem je likvidace plastů. Jen část z nich se dá účinně recyklovat, u některých se pak recyklace nevyplatí. Plasty tak i po vytřídění mnohdy končí ve spalovnách a jejich spalováním se opět uvolňuje do ovzduší uhlík. Studie Plastic & Climate: The Hidden Costs of a Plastic Planet, kterou nechala vypracovat americká nevládní organizace Center for International Environmental Law, vypočítala, jak moc výroba, přeprava a spalování plastů ohrožuje klima. Pokud by se nechal plastový průmysl dál růst bez omezení, v roce 2030 by se jeho emise vyrovnaly 295 uhelným elektrárnám o výkonu 500 MW. V roce 2050, kdy by se již ve světě nemělo spalovat žádné uhlí, by emise související s plasty mohly vyšplhat až na ekvivalent 615 uhelných elektráren.

Rozhodnutí nakupovat co nejméně věcí bez zbytečných či jednorázových obalů je proto důležitým kamenem v oblasti osobní zodpovědnosti za vývoj klimatické krize na této planetě.

A můžu já sám něco změnit?

Jestli jste dočetli až sem, pravděpodobně si pokládáte otázku, jakou roli může hrát jednotlivec ve snaze o zastavení či zmírnění klimatické změny a jestli vůbec může něco podstatného změnit. Odpovědné spotřební chování je určitě důležitým faktorem v uvědomování si velikosti tohoto problému. Kromě již jmenovaných problémů může jednotlivec také přejít na zeleného dodavatele elektrické energie, dosáhnout energetických úspor v domácnosti – nejen zateplením, ale třeba i snížením teploty v bytě. Může také omezit individuální automobilovou dopravu a létání. A samozřejmě třídit bioodpad či kompostovat. 

Zároveň je však nutné si přiznat, že tohle všechno samo o sobě nebude mít nikdy tak rychlý a velký efekt, abychom dosáhli takových cílů, které zabrání ohřívání planety o dva stupně, což je podle vědců hranice, po jejímž překročení nastanou nevratné změny klimatu. A především, neměli bychom si nechat namluvit, že hlavním viníkem klimatické změny jsme my sami a naše chování. Jak jsme už psali v článku o uhlíkové kalkulačce, fosilní průmysl utratil miliardy dolarů, aby tento způsob myšlení zavedl do společenského diskurzu, a odvedl tak pozornost od hlavního viníka, kterým je on sám a nezřízená touha jeho vlastníků po zisku. Ničivé důsledky tohoto jednání jsou přitom jasné už víc než 40 let. Kdyby světové politické reprezentace donutily fosilní průmysl investovat stejné prostředky do hledání řešení klimatické krize už tehdy, byli bychom dnes v naprosto jiné situaci.

Důležité jsou systémové změny

Důležité je hlavně změnit systém, kde zisk jednotlivců jde na úkor problémů celé společnosti. Je proto potřeba myslet u voleb na to, která strana bude skutečně zastupovat zájmy lidí a která naopak korporace, které pokračují v ničivém drancování fosilních zdrojů a vrhají miliardy do reklam na podporu neudržitelného životního stylu. Pokud máme zabránit klimatické změně, potřebujeme uhlíkovou daň, která ukáže skutečnou cenu spalování uhlí a dalších fosilních paliv, podobné ekologické daně potřebujeme i v oděvním a potravinářském průmyslu. 

V obalovém průmyslu potřebujeme tlak na znovupoužitelná řešení. Musíme se vrátit k udržitelnému obhospodařování půdy, což jde přímo proti zájmům agrobaronů. Potřebujeme šlápnout na brzdu, jinak se brzy dostaneme do kritické situace, kdy to nejhorší odnesou ti nejchudší na globálním jihu. 

Je to podobné jako s pandemií koronaviru. I k jejímu tragickému vývoji podle českých lékařů přispívá i znečištění životního prostředí, stejně jako k nárůstu dalších respiračních, ale také onkologických onemocnění. A podobně jako u ní, musíme jednat s předstihem a plánem do budoucnosti a ne jen reagovat na zvyšující se počet úmrtí.

Ani k tlaku na politiky však nemá cenu přistupovat individuálně. Jediná cesta je spojit své síly. A proto pokud chcete s klimatickou změnou něco dělat, měli byste se porozhlédnout po environmentálních organizacích a tu, která podle vás dokáže nejlépe zastupovat vaše zájmy, podpořit v jejich tlaku na politiky k provedení systémových změn. Na brždění auta, stejně jako klimatické změny, totiž potřebujete aspoň nějakou brzdnou dráhu. Brzda smykem až v okamžiku katastrofy se nevyplatí nikomu.