Příběh české pobočky Greenpeace se začal psát už v 80. letech minulého století. Globální environmentální organizace byla v té době již zavedená a rozšiřovala se do různých koutů světa. A pomalu začala pokukovat i za Železnou oponu a začala s přímými akcemi i na území států, které byly pod komunistickou nadvládou. V roce 1984 se jedna taková odehrála i na území Československa – konkrétně v Karlových Varech. A nechybělo mnoho a kvůli agresivním ozbrojeným milicionářům, kteří na aktivisty Greenpeace stříleli mohla skončit tragédií. 

Krušné hory a další rozsáhlé oblasti tehdy ničily kyselé deště, které měly na svědomí zplodiny z uhelných elektráren v severních Čechách, Polsku a východním Německu. A organizace Greenpeace vedla už tehdy kampaň proti znečišťování ovzduší. Aktivisté Greenpeace vylezli současně na celkem osm komínů po celé Evropě a vyvěsili na ně jednotlivá písmena slova STOP. Jeden z komínů patřil uhelné teplárně v Karlových Varech.

Uskutečnit takovou akci za železnou oponou se tehdy zdálo nepředstavitelné. Přesto se Greenpeace ze západního Německa podařilo na vytipovaný komín vylézt a transparent s písmenem „T“ vyvěsit. Milicionáři hlídající areál však pro první akci Greenpeace na českém území moc pochopení neměli a na protestující stříleli z pušek. Situaci tak paradoxně uklidnil až příjezd policie, která aktivisty zatkla. 

Českoslovenští představitelé tehdy rozhodně nestáli o žádnou negativní mediální pozornost a i díky mezinárodnímu tlaku na československou ambasádu byli aktivisté po zatčení ještě téhož dne propuštěni a vypovězeni ze země. Vyšetřovací spis události se po roce 1989 v archivu našel, o střelbě se ovšem nezmiňuje.

Akce Greenpeace po havárii v jaderné elektrárně Černobyl. (c) Greenpeace

Ojedinělou akcí ale zájem Greenpeace o Československo neskončil. Zhruba ve stejné době se totiž na veřejnost dostávaly první utajované informace o žalostném stavu životního prostředí v Československu. Tajná zpráva vypracovaná Československou akademií věd na podnět vlády se totiž dostala do držení lidem z prostředí Charty 77 a ti ji zveřejnili. Část zprávy odvysílaly rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. To, že má Československo velké problémy s životním prostředím, se stalo veřejným tajemstvím. A tyto informace rezonovaly i mezi disidenty a signatáři Charty, kteří před komunistickým režimem emigrovali do Rakouska. Z těchto kruhů se pak informace dostávaly i do rakouské pobočky Greenpeace. 

Dalším milníkem, který předznamenal návrat Greenpeace do Československa, byla havárie jaderné elektrárny Černobyl. Přesně rok poté vyvěsili rakouští aktivisté z ochozu Národního muzea v Praze obrovský transparent, který varoval před hrozbami jaderné energetiky a stavbou nových jaderných elektráren – v případě Československa byl míněn Temelín. Protestující byli okamžitě zatčeni a z ČSSR vyhoštěni.

V Československu 80. let začaly vznikat různá ekologická sdružení a spolky a zájem o ekologii začal být tak silný, že ho režim nedokázal a neuměl efektivně potlačovat, ani si ho přivlastnit. Zároveň se v té době komunistická vláda začínala hroutit. Dospívala úplně nová generace, která nezažila invazi Sovětských vojsk, ani utahování šroubů. Generace, které tehdejší papaláši nerozuměli a u níž ztratili veškerou důvěru. Mladí lidé dobře věděli, že jim jejich vláda bezostyšně lže. V roce 1989 si po událostech Palachova týdne komunisté v Klatovech nechali udělat průzkum mezi zhruba třemi stovkami školáků a učňů. Zjišťovali, co dospívajícím nejvíce vadí na společnosti, ve které žijí. Na prvním místě se umístilo zdevastované životní prostředí, přestože měsíční a smogem zamlžená krajina severních Čech byla od Klatov hodně daleko. A kromě špatných vztahů mezi lidmi či nedostatku zboží vadilo mladým lidem i lhaní a zatajování role americké armády při osvobozování jihozápadních Čech. Že děti znají největší tajemství, která se režim snažil ututlat, komunisty šokovalo. 

Nespokojenost se stavem životního prostředí přitom zažehla další jiskru, když se 11. listopadu 1989 konala ekologická demonstrace v Teplicích, které tehdy trápila dlouhodobá smogová situace. Místní lidé toho měli dost a sešly se jich tisíce a další den znovu. A pak další. Na ekologické bouře místních, na které byly nasazovány pohotovostní pluky, navázaly demonstrace v Praze a Sametová revoluce začala.

Už 11. prosince přijel na Václavské náměstí v Praze duhový autobus – pojízdná laboratoř a informační stánek rakouské pobočky Greenpeace. Padala železná opona, životní prostředí bylo jedno z nejpalčivějších témat a Greenpeace lidé přivítali s obrovským zájmem. Na ekology “ze západu” se doslova stála fronta. Během několika dní aktivisté rozdali tisíce nálepek a informačních letáků a zároveň nasbírali téměř 80 000 podpisů pod petici proti atomové energii. 

Lidé podepisují petici proti stavbě jaderné elektrárny Temelín. (c) Greenpeace – Willy Goldschmidt

Otevřenost a vřelé přijetí českou veřejností v polistopadových dnech podnítily myšlenku založit pobočku Greenpeace v Československu. Založení nové kanceláře však nebylo tak samozřejmé a rychlé, jak by se mohlo v porevolučním nadšení roku 1990 zdát. Založení každé pobočky musí schválit mezinárodní centrála Greenpeace International. Československo i východní Evropa sice byly zajímavým regionem s velkou ekologickou zátěží, nikoli však jedinou mezinárodní prioritou. V aktivitách na československém území tak ze začátku pokračovali Rakušané.

Duhový autobus, který disponoval skvěle vybavenou laboratoří umožňující ihned na místě analyzovat odebrané vzorky, se již v prosinci 1989 vydal na cestu po různých místech republiky a odebíral vzorky vzduchu, vody, půdy. Výsledky byly hrozivé. Organizace Greenpeace proto v monitoringu pokračovala a předávala podněty na problematická místa úřadům. 

Pak se zástupci Greenpeace dozvěděli o podniku MAPE Mydlovary – což byla chemická úpravna uranové rudy, která od šedesátých do osmdesátých let dvacátého století zpracovala téměř 17 milionů tun uranové rudy. Několika odkališti zdevastovala více než 300 hektarů území. Podle místních z podniku v 60. letech unikl radioaktivní materiál a počet nádorových onemocnění v regionu se od té doby zvýšil. Komunistický režim to samozřejmě ututlal. Případ Greenpeace zaujal a začalo se mu věnovat. V Českých Budějovicích vznikla malá kancelář sloužící jako informační a materiálová základna.

Greenpeace dokumentuje znečištění v MAPE Mydlovary (c) Greenpeace – Claudia Ott

Koncem ledna 1990 Greenpeace informace o radioaktivním úniku zveřejnilo, ovšem doplatilo na svou nedočkovost, protože v té době ještě nemělo v ruce žádnou studii, která by jeho zjištění potvrzovala. Případ vyvolal velkou kontroverzi, především kvůli tomu, že rakouský bulvární tisk celou situaci interpretoval poněkud apokalyptickým způsobem. V českých médiích ovšem čelilo Greenpeace kvůli nedostatečným důkazům kritice. A přestože se z odtajněných záznamů prokázalo, že v roce 1965 skutečně došlo ke středně velkému úniku z areálu (a pak ještě ke dvěma menším v osmdesátých letech) a nezávislý rakouský Institut pro ekologii později potvrdil, že okolí Mydlovar je zamořené, kvůli špatnému načasování se jedné z největších ekologických zátěží na českém území nedostalo tolik pozornosti, kolik by zasluhovala.

Velkým tématem pro Greenpeace byla i energetika. V den čtvrtého výročí černobylské tragédie, 26. dubna 1990, vylezlo 13 aktivistů na 155 metrů vysokou chladicí věž rozestavěné elektrárny Temelín, kde setrvali 9 hodin a vyvěšili obrovský transparent s nápisem „Stop ČSFRnobyl!“ Přípravy tohoto ve své době největšího transparentu Greenpeace na světě, který měl rozlohu 2000 m2, málem zhatilo přejmenování ČSSR na ČSFR. Druhé „S“ tou dobou ale ještě nebylo namalováno, a tak se mohl nápis operativně změnit.

Transparent na rozestavěné elektrárně Černobyl byl svého času největší, který organizace Greenpeace použila. (c) Greenpeace – Claudia Ott

Kromě rizik, která s sebou nese provoz jaderné elektrárny, Greenpeace již tehdy poukazovalo na to, že stavba jaderné elektrárny se prodraží. A skutečně, oproti plánu byl Temelín zhruba dvakrát tak drahý, i proto také Česká republika nakonec postavila reaktory dva místo plánovaných čtyř. Jedním z hlavních argumentů pro stavbu jaderné elektrárny Temelín byla přitom ekologie – podle svých zastánců měl Temelín nahradit špinavé uhelné elektrárny v severních Čechách. Nyní už dobře víme, že nic takového se nikdy nestalo, uhelné elektrárny zůstaly v provozu a Česká republika od spuštění Temelína zhruba stejný objem elektřiny, kterou jaderná elektrárna vyrobí, vyváží za hranice.

V roce 1991 Greenpeace International konečně rozhodla, že by se měla založit pobočka v Československu – byla tou dobou první ve střední a východní Evropě v postkomunistické zemi. Mezi její první zaměstnance patřili například dlouholetý ekologický aktivista a pozdější ředitel CHKO Broumovsko Jan Piňos či chartistka či překladatelka Zuzana Brikcius. Prvním ředitelem se stal Ivo Šilhavý, který v roce 1989 spoluzakládal Děti země. 

Během rozdělení Československa se rozdělila i kancelář na českou a slovenskou část. Zatímco slovenská pobočka se později spojila s dalšími státy střední a východní Evropy do Greenpeace CEE, česká kancelář zůstává dodnes samostatná. Nejvíce se česká pobočka v minulosti věnovala tématům toxického znečištění a energetice, především uhlí. 

V 90. letech se situace v oblasti životního prostředí výrazně zlepšila – začalo odsíření velkých uhelných elektráren, asanace starých ekologických zátěží, vzniklo Ministerstvo životního prostředí i zákony na ochranu přírody. Vláda Petra Pitharta také stanovila územně ekologické limity těžby uhlí – hranici, za kterou již rypadla nesměla. Přesto se jednu vesnici – Libkovice – zachránit nepodařilo. Těžaři vymysleli fígl, jak přelstít limity těžby – ty platili jen na povrchovou těžbu, proto se rozhodli, že pod Libkovicemi budou těžit hlubinně. Nepomohly ani občanské blokády Greenpeace a dalších aktivistů, ani upozornění, že hlubinná těžba se zde nemůže vyplatit. Libkovice šly k zemi a zůstaly mementem bezohledného uhelného byznysu. Nejvíc absurdní bylo, že se na území Libkovic nakonec nikdy netěžilo. 

Bourání Libkovic v roce 1993. (c) Greenpeace – Ibra Ibrahimovič

Uhelné firmy chtěly limity těžby prolomit prakticky od chvíle, kdy byly stanoveny. Organizace Greenpeace tak se spoustou partnerů dlouhá léta vedla kampaň za jejich zachování a za záchranu Horního Jiřetína, který byl rozšiřováním dolů ohrožen. Během této doby se podařilo například z horního zákona vymazat vyvlastňovací paragrafy či položit základy českému klimatickému hnutí. Polovičaté rozhodnutí vlády v roce 2015, které sice definitivně zachránilo Horní Jiřetín, ale zároveň povolilo rozšíření dolu Bílina, znamenalo bod obratu a Greenpeace a klimatické hnutí přešlo od té doby do ofenzívy a přispělo k tomu, že se uhelný byznys začal hroutit. Nyní tak organizace požaduje konec těžby a spalování uhlí do roku 2030. Věříme, že společně s Vámi této mety dosáhneme. 

Článek vyšel v magazínu Greenpeace.

Jdu do toho ×