Pátého prosince si každoročně připomínáme Den dobrovolnictví – událost, která poukazuje na nepopsatelné úsilí a píli dobrovolnictva z celého světa. A Greenpeace má opravdu co slavit, jelikož jeho dobrovolnická komunita má neodmyslitelný podíl na nespočtu pořádaných kampaní. Proč se stát Greenpeace dobrovolníkem či dobrovolnicí? Jak fungují lokální skupiny? A čím můžeme pomoci, pokud nemáme na dobrovolnictví dost času? Na to a mnohé další jsem se ptala Fernanda Goncalvese, „ostříleného“ dobrovolníka pražské lokální skupiny Greenpeace.
Fernando se ve svém volném čase – jedná se přibližně až o 10 hodin týdně – věnuje široké škále dobrovolnických aktivit, od plánování společenských událostí přes design vizuálních materiálů až po účast na nenásilných přímých akcích. Ptám se jej tedy, zda mimo svůj pracovní úvazek a aktivity v Greenpeace zvládá kvalitně využít svůj volný čas. „Je toho hodně, ale mám práci, takže některé schůzky [Greenpeace] vynechávám. Snažím se svůj volný čas využít do poslední chvilky – a věnovat se i sobě, občas někam vycestovat, navštívit s přítelkyní její rodiče,“ vysvětluje a dodává, že klíčová je schopnost efektivně si vše zorganizovat.
Otázka, zda existují určité vlastnosti, kterými by měl dobrovolník disponovat (například právě zmíněné schopnosti prioritizace a time managementu), jej však znejistí. „Myslím, že dobrovolníkem se může stát každý. Rozhodně nechci někoho opomínat… Řekl bych [ale], že když je člověk součástí týmu, je klíčové převzít za některé věci zodpovědnost. Protože to není jen o vás – jsou tu lidé, kteří na vás závisejí. […] Dokonce si myslím, že organizační schopnosti jsou až druhořadé – pokud je člověk zodpovědný, učí se za pochodu.“
Dále se zajímám blíže o to, co pro Fernanda znamená účast na nenásilných přímých akcích. Ten se přiznává, že prý není „natolik společenský“, aby kupříkladu oslovoval kolemjdoucí při výběru podpisů, tudíž se během NVDA (non-violent direct action – nenásilná přímá akce) cítí o poznání komfortněji. Dotazuji se tedy, zda někdy – alespoň zpočátku – pociťoval při těchto událostech obavy či přímo strach. „Lidé, kteří se na nenásilných přímých akcích podílejí, jsou vždy extrémně zorganizovaní a starají se o sebe navzájem. […] Neobejde se to bez adrenalinu, protože děláme něco, co není legálně povoleno – nikdy to není nic bláznivého, na místo však mnohdy přijíždí média či policie, která nás může vyslýchat. Ale všichni jsou na to připravení, takže se člověk cítí v pohodě,“ objasňuje Fernando, proč za takovýchto situací nepropadá panice.
A co je podle Fernanda typického pro dobrovolnickou činnost v organizacích, které se věnují environmentálním otázkám? Na to mi odpovídá pomocí příkladu letošních kampaní. „Nemůžu mluvit za Greenpeace International, ale naše lokální skupina se teď zabývá spíš šířením povědomí o tom, že existujeme – a že nám [lidé] mohou pomoci,“ uvažuje a dále svou myšlenku rozvádí. „Pokud nemají čas dobrovolničit, úplně postačí podpis… Pomoci životnímu prostředí nemusí znamenat nějaké šílené akce, jako přivázat se ke stromu – je to sice součástí, ale není to jediná možnost, jak se lze zapojit.“
Pro ty, kteří by zvažovali stát se dobrovolníkem, či dobrovolnicí má Fernando jasný vzkaz. „Buďte zvědaví a aktivní. Potřebujeme více lidí, těch, co se zapojí a chtějí vědět, co se [kolem nich] děje. Běžte, informujte se, buďte zvědaví, studujte a buďte aktivní – a nebojte se chybovat! Na své dráze aktivisty jsem mnohokrát neprohlédl greenwashing nebo byl jinak ošálen, ale tak to prostě je. Musíte se jenom dál učit – osobně si myslím, že (sebe)vzdělání je v dnešní době nedoceněné. Jde o to, něco učinit,“ doplňuje odhodlaně. A bezesporu má pravdu. Ve světě plném nejistot se mnohým z nás jeví, jako bychom neměli žádnou možnost podílet se na kýžené změně. Zkušenost Fernanda a dalších však ukazuje, že dobrovolnictví může být přesně tím krokem, který nám dokáže navrátit naději a víru v lepší budoucnost. Stačí to jen zkusit!
Greenpeace je organizace, jejíž práce by byla nemyslitelná bez pomoci dobrovolníků.
Jdu do toho
