Organizace Greenpeace Česká republika společně s dalšími ekologickými organizacemi žádá prezidenta republiky Petra Pavla, aby nedopustil, že v čele Ministerstva životního prostředí stane někdo, kdo by jakýmkoli způsobem ohrozil jeho roli v ochraně klimatu, vody, krajiny a zdraví lidí a usiloval o snížení již existujících standardů. Prosíme ho, aby nejmenoval někoho, kdo by ho rozvrátil a oslaboval jeho schopnost pečovat o životní prostředí.
Má prezident republiky na něco takového podle Ústavy České republiky vůbec právo?
Žádáme prezidenta o něco, co je v jeho moci, a nebo ho prosíme o něco nepatřičného, co není v souladu s jeho prezidentskými pravomocemi? Setkáváme se s názory, že prezidenta vyzýváme k tomu, aby Ústavu porušil, protože hlava státu musí jmenovat toho, koho mu premiér do vlády navrhne.
Skutečnost je ale taková, že prezident republiky může z vážných důvodů odmítat navrženého ministra jmenovat. Určité spory i mezi ústavními právníky panují ohledně toho, co přesně mezi ony vážné důvody spadá. Převážná shoda panuje na tom, že takový důvodem je, pokud existuje nějaká právní překážka jmenování například, že kandidát je odsouzený v nějakém trestním procesu a trest zahrnuje zákaz výkonu funkcí ve prospěch státní správy nebo veřejné moci.
Na druhé straně pak stojí například některé případy z doby prezidentování Miloše Zemana, kde bylo patrné, že tehdejší hlava státu odmítala některé kandidáty jmenovat na základě svých osobních důvodů a antipatií a jednalo se o čistou svévoli. Situace, kterou řešíme nyní, je, že na ministra může být jmenován člověk, který chce zjevně narušit samotné poslání Ministerstva životního prostředí jako garanta ochrany životního prostředí a hovoří o tom, že poteče zelená krev.
Pokud by v takové situaci prezident jmenování odmítal nebo by vyzval k navržení jiného kandidáta či minimálně takovou nominaci kritizoval, má to blíže spíše k počínání bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Ta v roce 2023 odmítla jmenovat kandidáta nacionalistické strany slovenským ministrem životního prostředí. A v takovém případě by počínání prezidenta bylo obhajitelné.
Co s tím tedy prezident může doopravdy dělat?
Je pravda, že v Ústavě České republiky není přesně stanoveno, nakolik a v jakých případech může prezident odmítat jmenovat kandidáta navrženého na ministra. Dokud v této věci nemáme autoritativní výklad Ústavního soudu, musíme s tím pracovat. O co se můžeme opřít, jsou ústavní zvyklosti a role hlavy státu jako sjednocujícího prvku.
Bohužel ústavní zvyklosti vznikají tím, jak se konkrétní aktéři chovají a v České republice máme tradici velmi aktivních prezidentů, kteří premiérovi do výběru ministrů výrazněji vstupují (v určité míře do dělal i Václav Havel). A pak je tady zmíněná úloha prezidenta jako určitého sjednocujícího prvku, který brání různých excesům a extrémům. Když si to dáme vedle sebe, vyplývá z toho, že prezident určitě není někdo, kdo musí premiérovi automaticky jmenovat kohokoliv, koho mu navrhne.
Občané a občanská společnost samozřejmě mají právo prezidentovi říkat, že jmenování toho či onoho kandidáta na ministra považují za exces a extrém, jemuž by prezident měl čelit, a říkat, jaké dopady by to podle nich mělo.
A je na prezidentovi, aby zvážil, zda tomu tak opravdu je. Může dojít k závěru, že to tak není a že výhrady vůči danému kandidátovi nejsou opodstatněné a dostatečně vážné. A je také na prezidentovi, jak daleko ve svých výhradách vůči danému kandidátovi zajde, zda o nich povede s budoucím premiérem dialog a nebo zda sáhne k nejzazší možnosti a dotyčného odmítne jmenovat ministrem.
Tohle je samozřejmě odpovědnost prezidenta republiky a má právo těm, kteří mají obavy, že by nový ministr rozložil ochranu životního prostředí, říct, že kandidáta jmenuje, protože například tyto obavy nesdílí nebo protože jeho nejmenování by z hlediska celku a našeho ústavního systému podle něho udělalo větší škody. V žádném případě prezidenta nevyzýváme k tomu, aby se choval svévolně a zpupně. Pouze chceme, se vší pokorou, aby zvážil naše obavy.
