Někteří lidé a novináři se v souvislosti s ekonomickou krizí, která se očekává po koronavirové pandemii, začali obracet na ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka s otázkou, jaký je jeho názor na Zelenou dohodu pro Evropu, jaké přesně má výhrady a zda ji podpoří. Pan ministr jim odpovídal mailem ve třech odstavcích. Podíval jsem se na jeho odpověď a celkem snadno vyvrátil jeho argumentaci.
“Klimatické ambice jsou zcela v pořádku a je třeba je rozhodně podporovat. Současně ale musíme vidět realistický plán jejich naplňování.”
Slova pana ministra působí na první pohled rozumně. Otázka ovšem nebyla jen na klimatické ambice, ale na přístup české vlády k Zelené dohodě pro Evropu (Green Deal) jako celku. V rámci této strategie totiž klimatické ambice – zvyšování klimatických cílů či cesta k uhlíkové neutralitě – tvoří jen část velmi komplexní strategie, jak transformovat Evropskou unii na spravedlivější, konkurenceschopnější a prosperující společnost. Bohužel tato informace k některým českým politikům a ekonomům zatím neprokapala a měli by si přečíst, co všechno Zelená dohoda pro Evropu obsahuje – mimo jiné například obnovu lesů, transformaci zemědělství, omezení toxických látek a mikroplastů, zavedení oběhového hospodářství a kvalitnějších výrobků či ochranu evropského trhu před levnými produkty a komoditami, které byly získány neekologicky v rámci tzv. uhlíkových cel… Takhle bychom mohli pokračovat a všechny tyto věci souvisí se samotnými klimatickými ambicemi EU jen velmi volně. První věty pana ministra se zdají v pořádku, ale je to asi podobné, jako kdyby se ho někdo ptal na český průmysl jako celek a pan ministr by odpověděl, že sektor pivovarnictví (který je pro ČR asi podobně zásadní a symptomatický jako klimatická opatření v rámci Zelené dohody) je v pořádku a že má smysl ho podporovat, ale jaksi realisticky, že ano. S tím se dá souhlasit. Ale co ty ostatní sektory? Průmysl není jenom pivovarnictví, stejně jako Green Deal není jen o klimatických cílech.
“Green Deal 2030 byl již před krizí na hraně toho, aby se to zvládlo ufinancovat. Nyní jsme v situaci, kdy dojde k největšímu propadu ekonomiky za desítky let. Většina zemí EU projde nejtvrdší zkouškou novodobé historie a bude muset zcela změnit parametry ekonomických a dalších plánů. Gigantické částky, původně alokované do Green Dealu budou použity na záchranu milionů firem napříč EU.”
Tohle je čirá spekulace na úrovni věšteb na televizi Ezo TV. O tom, že Green Deal byl na hraně toho, co šlo ufinancovat, zřejmě věděl dopředu jen ministr Havlíček, žádná taková kritika kupodivu nezaznívala od jiných zemí včetně těch, které na rozdíl od Česka nejsou čistým příjemcem unijních peněz, ale z jejichž rozpočtů se pak financují i projekty v Česku. Naopak sedmnáct evropských zemí (tedy většina) už nyní volá po tom, aby při obnově evropské ekonomiky hrál Green Deal ústřední roli. Nechybí mezi nimi ani koronavirem nejvíce postižené země jako Itálie či Španělsko. Dalšími státy, které Zelenou dohodu podporují, jsou i největší ekonomiky EU – Německo a Francie, které skládají dohromady téměř polovinu unijního rozpočtu a mají silný hlas při rozhodování, kam finanční prostředky EU půjdou. Green Deal podporuje i sousední Slovensko, přestože je největším výrobcem aut na světě v přepočtu na jednoho obyvatele, Česko s poukazem na ochranu automobilového a tradičního průmyslu nikoli.
Jestli je nějaký ekonomický projekt odsouzený k zániku a nešlo ho nikdy ufinancovat, není to Green Deal, ale snaha postavit v Česku nové jaderné reaktory. Pokud má česká vláda na tento nesmyslný projekt někde schováno plus mínus 500 miliard, měla by jimi okamžitě podpořit zdravotnictví a malé podnikání. Podepisovat smlouvy s firmou ČEZ na dostavbu Dukovan ve chvíli, kdy se ze všech stávajících jaderných projektů stavěných v Evropě staly obrovské černé díry na peníze, a zároveň kritizovat Green Deal, že bude finančně náročný, je naprosto absurdní.
Narozdíl od jaderných elektráren se velká část financí vložených do opatření vrátí či zúročí v brzké budoucnosti, protože jde o investice do modernizace průmyslu, energetických úspor či inovací. Green Deal je primárně prorůstová strategie. Její čistě prorůstová orientace si přitom od ekologických organizací dříve vysloužila kritiku, a to mimo jiné proto, že byla zveřejněna jen týden po zásadní studii Evropské agentury pro životní prostředí, která přesně vysvětluje, proč při pokračování ekonomického růstu jsou cíle EU na udržitelnou budoucnost nereálné. Realita dnešních dní však dramaticky mění nejen prorůstové vyhlídky evropského hospodářství, ale dokonce otevírá debatu o podstatě fungování české, evropské i světové ekonomiky. Jedno je už teď zřejmé: zásadní dlouhodobé výzvy, kterým jsme čelili před rozšířením koronaviru a mezi které patří změny klimatu, rapidní úbytek biodiverzity a stále rychlejší a hlubší devastace cenných ekosystémů, po odeznění koronaviru nikam nezmizí. A strategie, jak jim čelit, zakotvené v Zelené dohodě, budou nadále platné. Budoucnost české ekonomiky, stejně jako lesnictví, zemědělství či energetiky neohrožuje ani tak Zelená dohoda pro Evropu, ale nákladné udržování při životě za každou cenu u fosilního průmyslu a dalších neperspektivních, sociálně škodlivých a neekologických odvětví (mezi něž určitě patří byznys s chudobou, byznys krátkodobých pronájmů, montovny, exekutoři, “zemědělské” firmy pěstující řepku na biopaliva).
“Fakticky to znamená, že ambice 2030 se budou muset posunout o několik let. Je technicky vyloučené zvládnout přestrojit dopravu, energetiku a průmysl do 10 let na parametry 50-55 %. Když to půjde hodně dobře, zvládneme původních 40 %. I to bude znamenat velké investice do inovací, nových technologií.”
Pan ministr jakékoli navýšení klimatických cílů pro rok 2030 odmítal ještě před vypuknutím koronavirové pandemie a nemůžu se zbavit dojmu, že jen zneužívá situaci k pokračování své agendy. Cíl snížení emisí skleníkových plynů o 40 procent do roku 2030 je přitom pro Českou republiku velmi mírný a výhodný. Za bernou minci se totiž bere 1990, po kterém se v Československu zhroutil těžký průmysl, který velmi výrazně znečišťoval skleníkovými plyny. Současná česká vláda ani ty předcházející tak nemusely vyvíjet velké úsilí, zavírat uhelné elektrárny, řešit energetické úspory či modernizovat průmysl, a přesto je 40% cíl stále na obzoru. A to i přesto, že Česko v posledních letech emise skleníkových plynů nijak nesnižuje, ale naopak zvyšuje.
Od roku 2014 emise skleníkových plynů z české ekonomiky rostou. Zdroj: ČHMÚ
A přitom má Česko obrovský potenciál (nebo nedostatky – to záleží na úhlu pohledu) v úsporách a energetické efektivitě. Tam musí směřovat investice v první řadě, stejně jako do rozvoje obnovitelných zdrojů a udržitelné dopravy, kde silně zaostáváme. To dohromady s uzavřením uhelných elektráren do roku 2030, zajistí Česku nejen splnění stávajících klimatických cílů, ale i jejich nutné navýšení v souladu s vědeckými doporučeními tak, aby přispělo svým dílem k celosvětové snaze vyhnout se ničivým následkům klimatických změn.