Architektura vombatího doupěte
Ještě ani nevyhasly amazonské požáry, když se z podobného důvodu pozornost světa upřela k Austrálii. Nejen těm, kdo vyrostli na reprízách hraného seriálu o klokanici Skippy, se zjevila dramata, o jakých se tehdejší filmové produkci ani nesnilo. Hromadné úprky klokanů v oblacích kouře po úbočích kopců, výskoky vačnatců před neproniknutelnými ohňovými stěnami, bezpočetné záběry ještě živých, ale ohořelých koal, napájených Australany z PET lahví. Při pohledu na obrazy zkázy hořkly Evropanům štědrovečerní večeře na stolech a výmluvnou vizitkou toho, jak hluboko nás spektákl takovéto podoby klimatické krize zasáhl, bylo 20 milionů korun vybraných sbírkou pražské zoo na pomoc australské fauně jen k dnešnímu dni (psáno 7. února 2020).
V atmosféře obecné solidarity nepůsobily zprvu překvapivě ani zprávy o tom, že vombati „směrují ostatní živočichy, prchající v panice před ohněm, do svých podzemních metropolí ve snaze je zachránit“. Zprávu v této podobě dokonce převzali novozélandští Greenpeace. Po pár dnech byla upravena – již ve smyslu, že vombati sice nikoho nikam nesměrují, ale jejich rozsáhlé a široké podzemní labyrinty opravdu slouží řadě živočichů jako útočiště před požáry. Jak se to má s vombaty doopravdy?
Tito po klokanech největší vačnatci (váží až 35 kg) – a nejbližší příbuzní koal – si hloubí komplexy prostorných chodeb a doupat. Tyto prostory někteří časem opouštějí, aby si vybudovali nové obydlí jinde. Většinou bývají dost teritoriální; jsou doloženy případy, kdy zadusili lovecké psy ve snaze před nimi své příbytky ubránit. Vombatí „metropole“ skvěle izolují před vedrem i zimou a skýtají kýžený stín, takže ještě před bezprecedentními požáry byly doloženy hojné případy toho, že se do opuštěných doupat uchylovala k odpočinku jiná zvířata, kupříkladu koaly, ale třeba také motýli. Něco takového je možné i v obydleném doupěti, totiž ve chvíli, kdy vombat spí v některé z bočních chodeb. A samozřejmě úplně specifickou situací je katastrofa typu ničivý požár. Bylo by třeba fotopastí v doupatech, abychom zjistili, co přesně se vlastně během požárů odehrálo. Možnost, že se v panice, jakou požáry obecně způsobily, chovali živočichové bojující o holý život atypicky, tedy v případě vombatů si třeba přechodně přestali chránit obydlí, není nijak nereálná. Na celém příběhu je ale možná zajímavější, co vypovídá o nás, lidech – a co z něj plyne dál?
Při četbě o vombatích stavbách si nešlo nevzpomenout na jiné „stavitele“; tuzemské bobry. Když se podíváme na českou krajinu, potýká se – kromě promoření glyfosátem, obřích lánů monokultur, nízké propustnosti pro migrující živočichy kvůli pásům dálnic a železnic – rovněž s nedostatečnou zádrží vody. Paralelně ale sledujeme, jak když se k nám po letech balancování na hraně nebytí konečně vrátili bobři a začali na řadě míst naší republiky živě prosperovat a přetvářet krajinu po svém, tedy mimo jiné vytvářet lužní lesy, a tím zadržovat vodu v krajině, byl v jižních Čechách dokonce povolen jejich odstřel. Podobu zadržování vody v krajině a podoby vlastně téměř všeho může stále ještě vytvářet jediný živočich, totiž člověk. Bohužel.
Tragédie australského kontinentu obnažila a vynesla do popředí témata, kterým je třeba věnovat primární pozornost. Bezesporu k nim patřilo selhání politické reprezentace Austrálie v čele s premiérem Stevem Morrisonem, Morrisonova otevřená podpora fosilnímu průmyslu, nihilistické zemědělství typu po-nás-potopa, greenwashing firem jako Siemens a celková podpora nadnárodních korporací myšlenky nekonečného růstu, což se tváří v tvář prohlubující se klimatické katastrofě jeví s definitivní platností naprosto obscénně. Jedná se vlastně o podobné problémy, jaké v tuto chvíli řeší také naše republika a šokující řada dalších zemí.
V závěsu za tím se ale otevřely subtilnější otázky. Jednou z australských otázek je tato: když je vykořisťovatelský přístup k přírodě tak nevhodný, nebylo by možné vrátit se k tradičním metodám nakládání s krajinou, jaké užívali někdejší Aboriginové? A pakliže ano, není krajina proměněná již příliš? Půjde kdysi osvědčené postupy uplatnit bezezbytku stejně?
Jedním z lidí, kteří zázračně přežili bezprecedentní australský požár, ačkoliv se ocitli v jeho epicentru, byl také sedmašedesátiletý umělecký hrnčíř Steve Harrison z vesničky Balmoral v Novém Jižním Walesu. Oheň se přiblížil k jeho domu tak rychle, že neměl šanci uniknout. Naštěstí ho napadlo zalézt si do ohnivzdorné hrnčířské pece, což mu zachránilo život. Pec, podobně jako vombatí nora, izoluje dovnitř i ven. Zbytek Harrisonova obydlí lehl popelem. Propříště si Harrison na izolačním principu hrnčířské pece chce vybudovat celý domov.
Obří vlna solidarity lidí celé planety s trpící australskou faunou dává naději, že lidstvo začíná radikálně přehodnocovat svůj vztah ke stále vzácnějším zvířatům. Bylo by hezké, kdyby podoba budoucího světa nehledala inspiraci jen v modelech a postupech Aboriginů. Klimatická krize ukazuje, že náš druh, svému výjimečnému rozumu navzdory, patent na rozum bohužel opravdu nemá. A také už víme, že nejsme jediným živočišným druhem, na nějž je třeba brát zřetel. Notabene, ví-li si vombat s ohněm či bobr se zádrží vody v krajině rady leckdy lépe, než my všichni dohromady.