Všechno pro mě začalo v srpnu 2023. Bylo to pro mě špatné období plné nejistoty a samoty, kdy jsem měl pocit, že se mi svět pod nohama tak trošku rozpadá. Hledal jsem něco, co by mi dávalo smysl – místo, kde lidé nejsou apatičtí nebo v popření toho, co se kolem nás děje. Chtěl jsem dělat něco smysluplného, být užitečný a potkat další, kteří to cítí podobně.
Po nějakém tom hledání jsem náhodou narazil na stránky Greenpeace a rozhodl se, že to zkusím. Tehdy jsem byl plný jakéhosi neurčitého vzteku, smutku a touhy něco dělat, ale zároveň jsem o aktivismu nevěděl vůbec, ale vůbec nic. Upřímně, byl jsem nejspíš ten typ člověka, co si dřív myslel, že aktivisté jsou jen „ti otravní, hluční lidi“. To se ale hodně rychle změnilo.
První schůzky pro mě byly děsivé. Nové prostředí, noví lidé, úplně jiná forma komunikace a práce. Všechno bylo nehierarchické, otevřené a založené na vzájemné důvěře. Ale od prvního dne byli všichni neuvěřitelně milí a trpěliví. Postupně jsem pochopil, že se nemusím bát zkoušet nové věci, dělat chyby, a že na nic nemusím být sám. Člověk si bere jen to, co cítí, že zvládne, a jestli se něco změní, obrátí se na ostatní pro pomoc. Vše je dobrovolné, nic není povinnost.
Postupem času jsem se začal cítit jako součást týmu (nakolik mi to kapacity dovolovaly). Pomáhal jsem s organizací stánků, komunikoval s veřejností, nebo s organizátorstvem festivalů, občas facilitoval schůzky, pomáhal s logistikou a zúčastnil se i několika přímých akcí. To všechno mě naučilo něco, co jsem si dřív nedokázal představit. Zjistil jsem, že se vlastně nemusím bát mluvit s lidmi, že mě to dokonce může bavit, a že i když se čas od času najde někdo nepříjemný, je vždycky v menšině. Drtivá většina lidí je slušná, zvědavá a chce si povídat (a to i když se vším třeba nesouhlasí).
Nejsilnější moment pro mě přišel v Maďarsku na přímé akci zaměřené proti fosilnímu průmyslu, konkrétně proti frakování na jihu země. Byla tam směsice lidí z celé východní, jižní a střední Evropy – spoustu z nich jsem díky různým tréninkům a klimakempu v Chorvatsku dokonce i znal. Zároveň jsem byl moc vděčný, že je můžu poznat víc a s nimi i další aktivistky a aktivisty. Ten pocit sounáležitosti, odhodlání a toho, že všichni táhli za jeden provaz byl nepopsatelný. Do té doby jsem nic podobného nezažil. Skupinka odhodlaných lidí může společně skutečně dokázat neuvěřitelné věci. Po obzvlášť dojemném závěrečném projevu maďarského koordinátora akce, jsem si uvědomil, že i když se možná nikdy v té stejné sestavě nepotkáme, tihle lidé pro mě budou vždycky důležití. A že je jednotlivě pravděpodobně stejně někdy znovu uvidím – protože tahle cesta nás spojuje.
Dobrovolnictví mě změnilo víc, než jsem mohl očekávat. Pomohlo mi nabýt sebevědomí a vidět svět v širších souvislostech. Teď vím, že environmentální krize nejsou jen o přírodě. Je to hlubší problém systému, politiky, a toho, jak je nastavená naše společnost. A taky mě naučilo, že i když se vyhlídky zdají být zoufalé, najdou se lidi, kteří nevzdávají naději a bojují za něco lepšího.
Nebylo to ale vždy jednoduché. Začátky byly plné nejistoty a pocitů strachu z neznámého. Občas mě i dnes přepadnou pocity bezmoci, třeba, že ztrácíme příliš mnoho a že je už moc pozdě. Pak si snažím připomenout, že každý kus přírody který se povede zachránit, nebo každý zlomek stupně oteplování, kterému zabráníme, má cenu. Nejsme bezmocní. Hlavně mě ale drží lidi kolem. Jsou inspirativní a laskaví, odhodlaní. Někteří mě ovlivnili víc než tuší.
V dobrovolničení pokračuju, protože to má pro mě smysl. A jestli přemýšlíte, že byste dobrovolnictví zkusili, jděte do toho – nekoušeme a za každou ruku k dílu jsme vděční. Pokud máte obavy ohledně svých možností, nemějte strach, všichni jsme jenom lidé a každý máme své limity, starosti i špatné dny. I tak spolu můžeme tvořit něco, co má přesah, a to podle mě stojí za to.
