Nedávný rozhovor s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem jsem si přečetl s velkým zaujetím. Zhruba 80 procent toho, co řekl, bych bez okolků podepsal. Přesto mám k rozhovoru několik podstatných výhrad, které se týkají povětšinou nikoliv toho, co ministr řekl, ale toho, co neřekl.

Jan Rovenský

Ministr znovu zopakoval mantru, kterou známe i od premiéra. Uhlíková neutralita do roku 2050 je příliš drahá a v českých podmínkách nereálná. Souhlasím, že je to výzva. Ale zároveň bychom měli mluvit o dopadech na naše životy, pokud uhlíkovou neutralitu zavrhneme. Měli bychom mluvit o tom, jak by vypadal svět našich dětí a vnuků, pokud by se globální emise ustálily na množství tří tun CO2 na osobu, protože to je to snížení o 80 procent, které prosazuje česká vláda. Tomu se Brabec v rozhovoru úplně vyhnul. Není divu – není to moc příjemné přemýšlení.

Dopady změn klimatu přitom vidíme na území České republiky již teď.  Zažíváme stále tíživější období sucha, kvůli kterému ve velkém schnou a umírají lesy. Navíc k tomu suchem oslabené smrkové porosty žere kůrovec, který se kvůli prodloužení teplého období stíhá množit několikrát do roka. Některá pole na jižní Moravě se mění ve vyschlou poušť. Extrémy počasí jako vlny veder už nejsou žádnou raritní událostí, nad níž bychom se podivovali, ale staly se každoročním úkazem, který nám znepříjemňuje a komplikuje život a ohrožuje zdraví především dětem, nemocným a našich starších spoluobčanům.  

To je ovšem jako nic oproti katastrofickým scénářům, které podle vědců přijdou, pokud emise skleníkových plynů razantně nesnížíme. Rozsáhlé oblasti světa se stanou neobyvatelnými a nepůjdou ani využít pro zemědělství. Zvyšování hladin oceánů může vyhnat z domovů stovky milionů lidí žijících při pobřeží. Očekává se masivní migrace, ozbrojené konflikty o přírodní zdroje (například o vodu) či rozpad světového zemědělství. Podle některých pesimistických odhadů by planeta po dokonaném klimatickém rozvratu byla schopná uživit méně než jednu miliardu lidí. Ti ostatní by měli prostě smůlu. Jen připomínám, že v současnosti žije na planetě přes 7 miliard lidí a jejich počet stále stoupá a ještě za mého života se může pohybovat někde kolem 10 až 11 miliard. Očekávat, že České republice se v takovém světě všechny problémy spojené s klimatickou krizí vyhnou, je velmi naivní. Ačkoli bude střední Evropa nejextrémnějších dopadů klimatické změny relativně ušetřena a navíc je Česká republika bohatá země, která si bude moci dovolit investovat do adaptačních opatření, je nepochybné, že nás globální změny klimatu ovlivní sice zprostředkovaně, ale přesto drasticky. 

Změna klimatu je především humanitární problém. Příroda jako taková zažívá velká vymírání a vždy se po nich vzpamatuje a začne nějak jinak. Dokonce i lidstvo jako takové dnešní katastrofické scénáře změn klimatu také v nějaké podobě přežije. Kromě toho, že nás ovšem bude mnohem méně než teď, zahodili bychom většinu hodnot, které jsme za ty tisíce let dost pracně a bolestně vytvořili – kulturu duchovní i hmotnou, humanismus, právní stát, demokracii a spoustu dalších věcí, které jsou podle mě fajn.

Mluvit hlavně o penězích, když jde o přežití lidstva a civilizace tak, jak ji známe, je lehce absurdní. Řečeno s Gretou: How dare you?

Jak vyřešit snižování emisí celosvětově

Od ministra Brabce opět zaznívá, že by se emise měly snižovat jinde a že chování Evropské unie nic zásadního nezmění. To ale není tak úplně pravda. Evropa má k dispozici efektivní nástroje, s jejichž pomocí může ke snížení emisí inspirovat, přesvědčit i donutit zbytek světa. Bohaté země, které fakticky pro dovoz zboží do Evropy využívají uhlíkový dumping, a odmítají to řešit, může Evropská unie zatížit tvrdými uhlíkovými dovozními cly. „Uhlíkové ráje“ už dnes existují. Jmenují se Čína a USA, patří sem ale třeba i Turecko. Uhlíkovými cly bychom uhlíkový dumping odstranili a ochránili vlastní, čistší, průmysl a pracovní místa. 

Pokud jde o chudé země, zde může Evropská unie podporovat jejich transformaci prostřednictvím Zeleného klimatického fondu UNFCCC. V současné době do něj ovšem ČR přispívá desetkrát menší částkou než ostatní rozvinuté země. Čeští politici rádi mluví o tom, jak místo přijímání uprchlíků musíme pomáhat na místech, odkud lidé utíkají. Ale ve skutečnosti na těchto místech nepomáháme.

Vedle zavádění uhlíkových cel či finanční podpory chudých států může být Evropská unie technologickým i hospodářským lídrem, tedy vzorem, který se budou ostatní státy světa snažit napodobit.

Co je potřeba začít dělat hned teď

Opatření na snižování emisí skleníkových plynů je celá řada. Některé jsou jednodušší a dají se udělat rychle, některé jsou velmi složitá a jejich zavádění bude trvat dlouho a možná bude i trochu bolet. Jednoznačně souhlasím s ministrovým tvrzení, že snížit poslední zbývající procenta skleníkových plynů, které vypouštíme, bude nejtěžší. Budeme je muset omezit tak jako tak, protože jinak nám hrozí problémy, o kterých jsem psal na začátku tohoto článku. Ale věnovat se závěrečné fázi naší energetické tranzice můžeme až zadlouho, proto bychom se neměli nechat odradit od toho, abychom s razantním snižování uhlíkových emisí začali a stanovili se ambiciózní útlumovou křivku už nyní. 

Nemá například moc smysl se navzájem strašit nahrazením aut se spalovacími motory elektromobily, když ty by u nás stejně v současné době jezdily na uhlí a měly své výfuky v severních Čechách. 

Debata o cílech pro rok 2050 je jistě důležitá, ale zaslouží si tak 20 procent naší pozornosti, celých 80 procent našeho snažení bychom měli upřít k tomu, co můžeme udělat tady a teď, respektive v nejbližších 10 letech. Tedy ukončit gargantuovský export elektřiny, zavřít uhelné elektrárny, začít konečně využívat potenciál tuzemských obnovitelných zdrojů (ležící téměř kompletně ladem), kvalitně zateplit domy, zvýšit (stále tragickou) energetickou efektivitu průmyslu a dokud nevybudujeme dostatek kapacity v obnovitelných zdrojích, nechat doběhnout dosavadní jaderné elektrárny.

Brutální změny životního stylu nepřijdou

Konec uhelné energetiky se bude nějakým způsobem týkat spousty lidí. Ovšem pro většinu to nepřinese žádné brutální změny životního stylu. Zhruba 75 procent elektřiny v ČR sežere průmysl. Domácnosti jen 25 procent. Hlavní odpovědnost za změnu tak půjde za průmyslem.

Drtivá většina potřebných opatření je technologická a buď lifestylově neutrální, nebo dokonce příjemná. Například v pasivním domě je lidem při nulových emisích příjemněji než v plýtvavé barabizně třídy G – ať už díky teplotě zdí, nebo čistšímu vzduchu díky rekuperaci. Méně příjemná opatření jsou pak spíš kvantitativní (létání by bylo dražší a železnice levnější, jako tomu bývalo před nástupem low-costů) než kvalitativní (všechna letadla zrušíme).

Kratší verze textu vyšla v Lidových novinách.