Chcete udělat víc?
#ObnovitelnéZdroje #Ovzduší #ZměnaKlimatu Vyzvěte české politiky, aby odpovědně řešili klimatickou krizi!

Připoj se a společně doveďme politiky k tomu, aby odpovědně řešili klimatickou krizi. Je třeba, aby se následná vláda postavila k řešení klimatické krize čelem…

Jdu do toho ×

Sledovat dlouhodobě českou klimatickou politiku je často větší utrpení než fandit fotbalovému týmu, který hraje okresní přebor. Chaos střídá nekoncepčnost, vytříbenou techniku nahrazuje urputná neobratnost, doplněná často až o komické fauly a spálené šance. Ani změna trenéra nepomáhá a tragické výkony můžeme pozorovat bez větších rozdílů, čest ojedinělým výjimkám, přes 20 posledních let. 

Klimatická politika by měla mít tři hlavní pilíře: snižování emisí skleníkových plynů, posilování schopnosti lesů a dalších ekosystému zachytávat uhlík (tzv. propady) a adaptaci krajiny, měst a celé společnosti na stále citelnější dopady změn klimatu. Diplomaticky řečeno, máme ve všech disciplínách značné rezervy. 

Sledovat dlouhodobě českou klimatickou politiku je často větší utrpení než fandit fotbalovému týmu, který hraje okresní přebor

A přitom víme jak na to. Politici i úředníci mají pro svá rozhodnutí k dispozici vědecké podklady a skvělé odborníky z řady českých univerzit, výzkumných center a dalších institucí. Máme často dostatek, dokonce i přebytek nevyčerpaný finančních zdrojů z EU na realizaci potřebných opatření, ale z výsledků skoro vždy bolí oči. Jeden příběh, který hovoří za vše, je příběh českých lesů. Ty lesy, které by dnes měly pohlcovat vypouštěný oxid uhličitý a pomáhat nám se zpomalováním klimatických změn, jsou dnes v rozkladu a odumírají, přestože nám ještě v roce 2016 tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka tvrdil, že jsou v nejlepší kondici za posledních 250 let. Kvůli špatnému hospodaření a nevhodné druhové skladbě ale nebyly připravené na klimatické změny a s nimi související přemnožení kůrovce. 

Smrková kalamita na Vysočině (c) Shutterstock

Začněme citací premiéra Andreje Babiše ze září letošního roku: „Návrh snížení emisí o 55 % je absolutně nereálný pro Českou republiku, nejsme schopni to plnit,“ řekl tehdy Babiš. Dal to do souvislosti se zmenšením plochy lesů v důsledku kůrovcové kalamity, což se podle Babiše negativně projevuje až šesti procentními body u emisí CO2. Stranou nechme pro tentokrát fakt, že v té době odmítal podpořit 55% cíl, o kterém podle svých slov nevěděl, co přesně znamená, a pak změnil názor a cíl podpořil. Zpráva o schopnosti českých lesů zajistit propady uhlíku je bohužel daleko závažnější než chaotická vyjádření premiéra. 

Podle Zprávy o stavu lesů za rok 2018 dosáhla v tomto roce míra odtěženého odumřelého dřeva nejvyšších hodnot za celou historii České republiky. Vidina na zlepšení je skoro nulová. Na vině není ovšem jen sucho a s ním spojená gradace kůrovce, ale především dlouhodobě špatná druhová a věková skladba a nevhodné lesní hospodaření. To, že se něco podobného může stát, jsme věděli zhruba dvacet let. A tak dlouho jsme s řešením čekali, až jsme se dočkali současné smrkové kalamity.  

Už v roce 2002 si vláda nechala zpracovat od odborníků pod vedením profesora Jakuba Hrušky podrobnou analýzu, proč české lesy chřadnou a jak tomu zabránit. Skončila kdesi v šuplíku. 

O několik let později podepsalo více než 230 vědců z různých odborných pracovišť, včetně čtyř ředitelů ústavů Akademie věd, stanovisko kritizující špatný stav českých lesů, včetně návrhů konkrétních opatření. Vědcí tenkrát psali: “Na chřadnutí českých lesů se výrazně podepisuje i současné nezdravé lesnické hospodaření. Lesy jsou oslabené, málo odolné vůči škodlivinám, hůře odolávají extrémnímu počasí, chorobám či škůdcům.”  

A reakce státu?  Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, který spadá pod ministerstvo zemědělství, se stanovisku vědců vysmál. “Míjí se účinkem, protože je založeno na nedostatečných informacích. Řada podkladů je použita účelově, vytržena z kontextu nebo i zcela mylně interpretovaných,” stojí ve zprávě ústavu, kterou podepsal jeho ředitel Petr Zahradník. Zároveň zpochybnil i vědeckou erudici autorů a signatářů stanoviska. “Je patrná téměř stoprocentní absence lidí, kteří v oblasti lesního hospodářství vědecky pracují,” napsal Zahradník a přirovnal vědce k občanským aktivistům. Psal se rok 2006. Dnes samozřejmě víme, kdo měl vědeckou erudici a kdo ne.

Krátce po vychloubačném tvrzení, že máme nejlepší lesy za posledních 250 let přišel lesní armageddon.

Čas běžel dál a ještě v roce 2016 se ministr zemědělství Marian Jurečka chlubil, že jsou lesy ve skvělé kondici. Krátce na to přišel lesní armageddon. Ještě chvilku se pak snažili někteří politici a lesáci házet vinu za kůrovce, který se vyskytl třeba na Bruntálsku, na ochranáře ze Šumavy. Ale pravda a fakta se nakonec jasně ukázala a zvítězila, po více než dvaceti letech. To nám lesy ale nevrátí. 

Navíc i přes všechno, co se českým lesům stalo, byl i v roce 2019 nejčastěji vysazovaným stromem smrk a dodnes se nedaří eliminovat přemnoženou zvěř ani omezovat holoseče. Příklad z lesů bohužel ilustruje situaci i v mnoha dalších oblastech. Zadržování vody v krajině, kde se místo skutečně účinných a systémových opatření modlíme k betonu a výstavbě nových přehrad. Místo rychlého odstavování uhelných elektráren jim poskytujeme výjimky na vypouštěné emise. Rozvoj decentralizované komunitní energetiky, o které politici skoro všech stran často a rádi hovoří, brzdí nevyhovující podmínky a pravidla z dílny ministerstva průmyslu a obchodu. O elektromobilitě, investicích do zeleného vodíku, biometanu či akumulaci energie si zatím můžeme jen nechat  zdát. 

Elektrárna Počerady
Elektrárna Počerady (c) Greenpeace

Velmi podrobně jsou selhání české klimatické politiky popsány v Monitorovací zprávě Social Watch a Klimatické koalice k plnění Pařížské dohody 2020 a detailněji i ve zprávě organizace CDE Politika ochrany klimatu v Česku: slova ztracená ve větru. Není to věru radostné čtení. 

Tu a tam přicházejí ale i pozitivní zprávy. Například, když premiér Babiš přestal hovořit o tom, že Česko v žádném případě nepodpoří navýšení unijních klimatických cílů. Na druhou stranu to bohužel ukazuje, jak je česká klimatická politika zcela mimo realitu. Zbytek Evropy debatuje, zda emise snížit o 55,  60 nebo dokonce o 65 procent a zda se bude jednat o emise čisté nebo hrubé (bez započtení propadů). Česko bylo se svou pozicí zcela mimo hřiště, na kterém se o cílech a podmínkách odehrává jednání. 

Přitom aktuální koronavirová krize naprosto jednoznačně ukazuje, jak moc je důležité, výhodnější i levnější včas a rázně zakročit a dbát na doporučení vědců a expertů. Analogie s ochranou klimatu je nebývale přesná, jen časový rámec je jiný. 

I zde máme mnoho konspirátorů a popíračů. A často, jako například v případě Václava Klause staršího, ti, kteří popírají vliv člověka na změnu klimatu,  bagatelizují i nebezpečí nemoci Covid 19. V obou případech platí, že čím později krizi začneme řešit, tím to bude dražší a tím budou dopady na lidi a ekonomiku drastičtější. Jako celoživotní optimista věřím, že stávající pandemie bude pro politiky dostatečnou lekcí. Ale jen věřit samozřejmě nestačí a je třeba jim to připomínat dnes  a denně. Již v prosinci bude i český premiér spolurozhodovat o tom, zda evropská klimatická politika bude v souladu s vědeckým doporučením či zda bude vycházet vstříc největším znečišťovatelům.

Rozhodujeme o tom, zda budeme pokračovat v plytké hře okresního týmu, nebo se vzpamatujeme, zapracujeme na sobě a konečně budeme pomýšlet na vyšší soutěž.  

Připomeň to premiérovi Andreji Babišovi spolu s námi i Ty a zapoj se do kampaně #SpoluProKlima.