Ruská invaze na Ukrajinu bude mít mimo jiné také velký dopad na Blízký východ, který je závislý na importu potravin. Sucho a vysoké teploty, které jsou důsledkem klimatické změny, totiž zásadně ovlivnily místní zemědělskou produkci, a státy Blízkého východu tak musí suroviny dovážet ze zahraničí. Řeka Eufrat, na které stojí přehrady Tabqa, Tishreen a Baas, dříve napájela olivové háje u Damašku a byla hlavním vodním zdrojem pro zemědělce v provincii Hasakeh. Letos však hladina řeky klesla na své historické minimum a v důsledku sucha tak Sýrie přišla o téměř dvě stě tisíc hektarů orné půdy. Pitná voda je v celé zemi pouze na příděl a ten se nenavyšuje ani při vysokých teplotách. V extrémně horkých dnech se tak Syřané musí spoléhat na alternativní vodní zdroje, které představují riziko pro jejich zdraví. Nedostatek vody také zapříčinil výpadky proudu, protože téměř 70 % elektřiny vyrábí vodní elektrárny, které teď nemohou v běžném režimu fungovat.
Na takové dopady klimatické změny není Sýrie připravená. Po desetiletém válčení čelí humanitární katastrofě, protože je příliš chudá na to, aby zajistila import potravin a příliš rozvrácená, aby mohla úspěšně reformovat svůj vodohospodářský systém. Na jejím území dnes operují vojska cizích států, které údajně zajišťují ochranu civilistů před teroristy. Místní by si však spíš přáli, aby z jejich země příslušníci cizí armády odešli a s lehkým sarkasmem dodávají, že tu vojáci chrání zejména ropné plošiny a ekonomické zájmy svých vlastních států. Severovýchod Sýrie je ovládán SDF s podporou Spojených států, menší regiony na západě kontroluje turecká armáda a hlavní město Damašek řídí prezident Bašár Asad, kterého u moci udržela Ruská federace. Na jeho vládu uvalily Spojené státy sankce a zavedly tzv. Caesarův zákon, na základě kterého jsou rovněž sankciovány průmyslová odvětví a omezen import. Zákon citelně zasáhl zejména běžné občany, kteří kvůli tomu přišli o práci a musí žít v rozbombardované zemi na hranici chudoby.
Jedním z hlavních negativních dopadů klimatické změny ve zranitelných oblastech je zvýšení závislosti na pomoci nevládních organizací nebo jiných státech. Na ukrajinském exportu pšenice jsou závislé země jako jsou Egypt, Jordánsko nebo Libanon, které mají se Sýrií společnou historii a velmi podobnou kulturu – ostatně většina Syřanů prchala před válkou právě do těchto států. Jak uvádí druhá část 6. hodnotící zprávy IPCC – migrační procesy jsou spontánním adaptačním opatřením na změnu klimatu v mnoha zranitelných oblastech a pro některá společenství je přesun jediným schůdným řešením. Pro řadu lidí se tak migrace stává otázkou života a smrti a nutno dodat, že zdaleka ne všichni mají dostatek financí na to, aby mohli začít od nuly nový život jinde. Miliony lidí tak nadále zůstávají ve složité situaci v zemích, kde se rapidně snižuje potravinová bezpečnost. Kvůli válce na Ukrajině prudce stoupá cena pšenice a hrozí tak, že se stane pro některé státy finanče nedostupnou surovinou. Z podobného důvodu kdysi začaly nepokoje v mnoha arabských státech včetně Sýrie, kde vyústily v krvavou válku, v níž světové velmoci usilovaly o převzetí kontroly. Nejenže se současná situace až nápadně podobá té před deseti lety, ale Rusko dnes rekrutuje syrské žoldáky i civilisty do války na Ukrajině výměnou za průměrný plat a zboží pro jejich rodiny. Mladí muži se totiž ve válkou zmítané Sýrii nic jiného než bojovat ani naučit nemohli, přišli o možnost se vzdělávat i pracovat a zároveň jsou to právě oni, kdo teď musí zajistit svou rodinu. Koloběh násilí jde bohužel jen těžko zastavit, pokud už se jednou roztočí.