Už za pár dní se uskuteční poslední kolo vyjednávání o globální plastové dohodě. Ta má přinést řešení krize, která se každým rokem zhoršuje. Plasty zamořují oceány, ničí ekosystémy a ohrožují zdraví lidí po celém světě. Místo snižování výroby tohoto škodlivého materiálu se ale stále častěji diskutuje o tom, jak ho recyklovat, spalovat nebo exportovat odpad jinam. Existuje tak reálné riziko, že plastová dohoda skončí jako slabý dokument plný falešných řešení. Dnes se zrecykluje přibližně devět procent plastového odpadu. I kdyby se zavedla všechna plánovaná opatření, do roku 2060 se recyklace dostane maximálně na sedmnáct procent. Zbytek skončí ve spalovnách, na skládkách nebo v přírodě. Velká část odpadu se navíc vyváží do zemí, které s ním nemají jak bezpečně naložit. Týká se to především chudších států v Asii a Africe. Takže když se v diskuzi na internetu objeví oblíbený komentář „a co kupy odpadu v Indii“, dost možná je ten odpad náš. Respektive fosilních firem.
Co má společné fosilní průmysl a plasty?
Naprostá většina plastů se vyrábí z fosilních paliv. Zatímco svět hledá cesty, jak ropu a plyn v energetice nahradit čistšími zdroji, ropné firmy jako ExxonMobil, Dow, Shell nebo INEOS přesměrovávají svůj byznys právě do výroby plastů. Očekává se, že už v roce 2040 budou plasty tvořit téměř polovinu celosvětové poptávky po ropě.
Podle nového reportu Greenpeace UK, jen od začátku vyjednávání plastové dohody (2022) sedm největších producentů plastů vyrobilo tolik plastu, že by zaplnily přibližně 6,3 milionu popelářských aut. To odpovídá pěti a půl náklaďáku každou minutu. Během té doby navíc navýšily svou výrobní kapacitu o další 1,4 milionu tun. Tím si pojistily, že plastový byznys pojede dál a že vznikne nová infrastruktura závislá na plastech, která nás udrží v cyklu znečištění na další desetiletí.
Svět je zaplaven plastovým znečištěním. A jednání, která mají tento problém řešit, jsou zaplavená lobbisty fosilního průmyslu.
Petrochemické korporace vědí, že jakákoliv silná mezinárodní dohoda by jejich plány mohla ohrozit. Proto se ji snaží zbrzdit a oslabit. Masivně lobují přímo na jednáních o dohodě. Posílají desítky zástupců, kteří mají přístup k vyjednavačům i k vládním delegacím. Na posledním kole jednání v Jižní Koreji tvořili zástupci fosilního a petrochemického průmyslu největší skupinu v místnosti. Bylo jich víc než všech delegátů ze zemí Evropské unie dohromady. Třikrát víc než nezávislých vědců. Devětkrát víc než zástupců původních obyvatel.
Vyjednávat o plastovém znečištění s těmito firmami je jako vyjednávat o zákazu kouření s výrobci cigaret. Přesné proto byl tabákový průmysl byl v minulosti kvůli střetu zájmů z vnitrostátních i mezinárodních jednání o regulaci vyloučen. Rámcová úmluva o kontrole tabáku OSN výslovně zakazuje účast tabákových korporací. Tak proč pořád posloucháme výrobce toxického plastu? Pokud má mít globální plastová dohoda skutečný dopad, nesmí ji psát ti, kdo na plastovém znečištění vydělávají.
Co chceme?
Aby byla globální plastová dohoda silná a řešila problém u jeho zdroje, musí zavést právně závazné cíle na snížení produkce primárních plastů, s prioritou omezení plastů na jedno použití. Musí postupně zakázat ty nejzbytečnější a nejškodlivější produkty, jako jsou plastové sáčky, obaly a tzv. „sachets“, jednorázové miniobaly prodávané v miliardách kusů v zemích globálního jihu.
Musí odmítnout falešná řešení jako je spalování, offsety nebo tzv. „pokročilou recyklaci”, což je pouze líbivý název pro chemické zpracování plastů, které ve skutečnosti často znamená jen jejich rozklad na paliva a další znečištění.
Musí zajistit přechod k systémům znovupoužívání a doplnění produktů (reuse and refill), a vyžadovat, aby výrobci nesli právní odpovědnost za dopad svých výrobků po celou dobu jejich životního cyklu.
A v neposlední řadě musí být z vyjednávání vyloučeni ti, kdo mají přímý zájem na pokračování plastového znečištění.
