Přijetí Pařížské klimatické dohody před deseti lety bylo významný milník v globální reakci na změnu klimatu. Poprvé se téměř všechny země na konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu UNFCCC (tzv. COP, Conference Of the Parties) dohodly, že budou spolupracovat a přijmou opatření k omezení globálního oteplení výrazně pod 2 °C a budou usilovat o jeho udržení na úrovni 1,5 °C. Jak zpětně hodnotíme plnění těchto cílů?
V roce 2015 před přijetím Pařížské dohody bylo globální oteplování na trajektorii k překročení 4 °C oproti předindustriální době do konce století. Deset let poté se současnými politikami oteplení směřuje k téměř 2,8 °C. Na druhou stranu emise skleníkových plynů globálně ještě nedosáhly svého vrcholu a stále rostou. Od první klimatické konference v roce 1995 vzrostly o přibližně 34 procent. Nicméně tempo růstu není tak rychlé jako před třiceti lety. A to je jeden z pozitivních vlivů Pařížské dohody – bez ní by to bylo dvakrát tolik.
Globální teplota ale stále roste, pozorujeme narůstající dopady extrémního počasí po celém světě: extrémní teploty, sucho, povodně atd. Posledních deset let bylo navíc nejteplejších v historii měření. V roce 2024 byla poprvé překročena hranice oteplování o 1,5 °C, i přes tento negativní trend by ale bylo stále možné cíle Pařížské dohody dosáhnout. Vypočítává se minimálně dvacetiletým dlouhodobým průměrem, který ještě překonaný nebyl a podle optimistických scénářů je ještě reálné tento cíl udržet. Pařížská dohoda pomohla zpomalení globálního oteplování, ale zatím ne na úroveň, která by byla bezpečná pro přírodu a společnost. Můžeme tedy mluvit o pokroku nebo spíš jen o tom, že jsme se díky Pařížské dohodě vyhnuli nejhorším dopadům klimatické změny?
Nepopiratelným faktem je, že Pařížská dohoda přepsala pravidla globální klimatické akce – podnítila investice, inovace a reformy bez kterých by se nemohly žádoucí změny dít. Produkce emisí se v celosvětovém měřítku zvyšují, nicméně exponenciální rozvoj obnovitelných zdrojů energie nám umožňuje jejich snižování mnohem rychleji než dříve.
Poztivním trendem je i vývoj v energetice, který by před deseti lety nikdo neočekával. Nárůst obnovitelných zdrojů energie (OZE) je v celosvětovém měřítku dvojnásobný, investujeme víc do obnovitelných zdrojů než do fosilních paliv a OZE jsou dnes nejlevnějším zdrojem energie. Nadějný je také rozvoj elektromobility, jedno z pěti prodaných aut je elektromobil.I to můžeme připsat k pozitivní bilanci Pařížské dohody. Právě ona dala před deseti lety jasný politický signál a nastavila směřování. I když se zatím úplně nepovedlo nahradit fosilní paliva.
Konec fosilních paliv v nedohlednu?
Proč se za deset let v boji s klimatickou změnou nepokročilo rychleji? Jedním z důvodů může být i fakt, že od roku 2015 ropný a plynárenský sektor investoval více než 8.7 trilionů dolaru do průzkumu a produkce fosilních paliv. Podle výzkumu na každý dolar, který průmysl investuje do čisté energie, utratí 46 dolarů za rozvoj dodávek ropy a plynu. I přesto, že máme velké množství vědeckých studií dokazujících jejich negativní dopad na změnu klimatu. Pro udržení oteplování na úrovni 1,5 °C a dosažení cílů Pařížské dohody potřebujeme nejen investovat do rozvoje obnovitelných zdrojů energie, ale také ukončit investice a podporu rozšiřování fosilních paliv a jejich infrastruktury.
Opatrná politika klimatických konferencí
Za posledních deset let se v závěrečných deklaracích klimatických konferencí COP objevila zmínka o fosilních palivech jen dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2021 na COP26 v Glasgow, kde Glasgowský klimatický pakt vyzval k urychlenému omezování využívání uhlí, a to navíc pouze ve formě „phase down“, nikoli „phase out“. Podruhé to bylo v roce 2023 na COP28, kde se poprvé objevila formulace o postupném odchodu od fosilních paliv v energetických systémech, zase ve formě „transition away“ a nikoli potřebný „phase out“. Na letošním COP30, který skončil před několika týdny, se fosilní paliva v závěrečném dokumentu neobjevila vůbec, přestože více než osmdesát zemí podporovalo přijetí konkrétních kroků k jejich útlumu.
Jedním z mála reálných výsledků konference tak bylo oznámení Kolumbie a Nizozemska, že společně uspořádají první mezinárodní konferenci věnovanou spravedlivému odchodu od fosilních paliv. Summit proběhne na konci dubna 2026 v Kolumbii a půjde o první velké mezivládní a mezioborové setkání zaměřené přímo na tuto problematiku. Právě tam by mohl vzniknout podklad pro konkrétní kroky, které by následně mohly být prosazovány na COP31.Podobné kroky jsou důležitým ukazatelem toho, že je velmi duležité to, co se děje mimo konferenčné prostory velkých klimatických konferencí, které se dějou raz za rok ale je nutné robiť konkrétní kroky v reálném světe.
Přes veškeré nedokonalosti je ale COP zatím jediná platforma, která umí přivést svět k jednomu stolu a hledat globální řešení. Stále častěji však zaznívá kritika současného systému, protože rozhodování konsenzem umožňuje jednotlivým státům proces blokovat, zpomaluje vyjednávání, oslabuje závazky a otevírá prostor fosilní lobby, zatímco nejzasaženější země zůstávají bez dostatečné podpory.
Poslední roky na konferencích vidíme větší soustředění na vyjednání konsenzu ve jméně udržení multilateralismu než na dosažení reálných výsledků. Přijímají se desítky deklarací, ale chybí pak jejich realizace v praxi se skutečným dopadem. Svět se tedy deset let po Pařížské konferenci potřebuje soustředit na implementaci, abychom se dokázali přiblížit jejím cílům.
Situaci zhoršuje i rostoucí počet fosilních lobbistů, paradoxně jejich zastoupení na konferencích už je početnější než delegace některých států. A dále také fakt, že se konference často konají v zemích závislých na fosilních palivech (nadcházejíci COP 31 se bude konat v Turecku), což omezuje jejich ochotu tlačit na potřebné změny ve vyjednáváních, které vedou před i během konference. Objevují se proto návrhy, aby COP pořádaly jen státy s reálnou klimatickou ambicí, ale vzhledem k obrovské logistické náročnosti si tak velkou akci, kterou navštěvuje více než 50 tisíc lidí může dovolit jen málokdo a určitě ne nejvíce zasažené státy globálního jihu.
Deset let nestačilo…
Deset let po Pařížské klimatické dohodě svět dál přešlapuje na místě, přestože stojí v kritickém bodě boje s klimatickou krizí. Je ale třeba říci, že tak velká změna jako je odchod od fosilních paliv bude určitě během na mnohem delší trať…. Scénáře oteplování se posouvají jen pomalu a emise skleníkových plynů se už čtyři roky prakticky nemění kvůli pokračující závislosti na fosilních palivech a budování nové fosilní infrastruktury. Mezinárodní soudní dvůr letos jasně připomněl, že státy mají právní povinnost jednat a že nečinnost, včetně udělování nových licencí pro fosilní projekty, porušuje mezinárodní právo.
Pokud chceme udržet oteplení na 1,5 °C, je nutné rychle snižovat emise, zvýšit politické ambice a zaměřit se na konkrétní kroky: spravedlivý odchod od fosilních paliv, dostatek financí na adaptaci i modernizaci a důsledné plnění cílů Pařížské dohody. Aby se toho podařilo dosáhnout a aby klimatické konference lépe reagovaly na realitu i potřeby těch, kteří dopady krize pociťují nejvíc, bude nutná jejich modernizace. Jejich procesy a systém musí deset let od přijetí Pařížské dohody odpovídat závažnosti úkolu, který před globálním společenstvím stojí.
