Americko-izraelský útok na Írán způsobil Evropě jen za prvních 52 dní dodatečné náklady 24 miliard eur. Ropné firmy mezitím hlásí rekordní zisky. Řešení existuje – vyzkoušeli jsme ho v roce 2022 a pokazili. Teď máme druhou šanci.
Válka v Íránu a uzavření Hormuzského průlivu jsou třetím velkým otřesem globální ekonomiky za šest let – po pandemii covid-19 a ruské invazi na Ukrajinu. Společný jmenovatel je pokaždé stejný: přetrvávající závislost Evropy na dovozu fosilních paliv, která se jako strukturální slabina naplno projevuje při každé další krizi.
Evropská unie dováží přibližně 57 % své energetické spotřeby, převážně ve formě ropy a zemního plynu, a ročně za ně platí zhruba 340 miliard eur. Narušení dodávek přes Hormuzský průliv, kudy proudí pětina světové ropy a LNG, tak během několika týdnů zvýšilo evropské náklady o desítky miliard eur.
Windfall tax – cesta z krize?
Zatímco si fosilní korporace připisují rekordní zisky, lidé napříč Evropou se musí vypořádat se zvyšujícími se náklady na život. Podle studie zadané Greenpeace Německo vydělaly ropné společnosti v Česku za uplynulý měsíc na pohonných hmotách o 63,7 milionu korun denně více než obvykle; na úrovni EU to za březen představovalo 2,5 miliardy eur dodatečných zisků. Studie zároveň upozorňuje, že navýšení marží u nafty v Česku předčilo většinu zemí regionu a odpovídalo úrovni zemí s výrazně vyšší kupní silou. Vyšší ceny energií se přitom postupně promítají do cen zboží a služeb.
Česká debata o energetice se stále soustředí především na krátkodobou cenu pro spotřebitele. Méně pozornosti se věnuje odolnosti systému vůči vnějším šokům. Bez ní se prohlubují nerovnosti a roste riziko propadu do energetické chudoby, kdy lidé musí volit mezi placením za energie a dalšími základními potřebami.
Dosavadní reakce politiků ukazují limity dílčích opatření. Zastropování cen či snížení daní mohou krátkodobě ulevit, neřeší ale příčinu problému. Podobně windfall tax zavedená po krizi v roce 2022 nepřinesla očekávaný efekt – výběr byl výrazně nižší, mimo jiné kvůli odkladům a přesunům zisků do jiných jurisdikcí. V Česku to udělala například skupina EPH, která část zisků přesunula do Švýcarska; neúměrně velký díl výnosu přišel od státem vlastněného ČEZ, zatímco příspěvek soukromých firem zůstal marginální. Pokud mají podobné nástroje fungovat, vyžadují lepší koordinaci na evropské úrovni a promyšlenější design.
Debata o zdanění energetického sektoru tak zůstává otevřená. Při sazbě 60 % by trvalá daň z nadměrných zisků v energetickém sektoru vynášela 2,2 až 2,3 miliardy eur ročně, při plošném zavedení až 9 až 10 miliard eur – v českých poměrech desítky miliard korun ročně. Klíčová přitom není jen fiskální stránka. Stejně důležité je, jak budou případné výnosy využity – zejména zda podpoří investice do infrastruktury a ochranu zranitelných domácností.
Česko zaostává tam, kde ho to nejvíc bolí
Z dlouhodobého hlediska se jako nejúčinnější nástroj posilování odolnosti ukazuje diverzifikace zdrojů a rozvoj domácí energetiky. Obnovitelné zdroje, zejména větrná a solární energie, snižují závislost na dovozu a tlumí cenové výkyvy. Zkušenost posledních let ukazuje, že země s vyšším zastoupením obnovitelných zdrojů čelí cenovým šokům méně výrazně – v roce 2025 pokryly obnovitelné zdroje v Evropě 47 % výroby elektřiny. V Česku však větrné elektrárny pokrývají pouhé 1 % spotřeby, přestože patří mezi nákladově nejefektivnější zdroje a vyrábějí v noci i v zimě, tedy tehdy, kdy plynové elektrárny určují cenu na trhu. Spolu s energetickými úsporami představují jednu z cest, jak stabilizovat ceny i v dlouhodobém horizontu.
Opakující se krize naznačují, že nejde o výjimečné události, ale o nový standard. Evropa nástroje ke snížení své zranitelnosti má. Takže nakonec jde o to, jestli je dokáže využít dřív, než jí další krize znovu vyrazí dech.
