'Thank You' from the Crew of the Esperanza. © Will Rose
Chcete udělat víc?
#PodporujiGreenpeace Dobrovolnictví

Greenpeace je organizace, jejíž práce by byla nemyslitelná bez pomoci dobrovolníků.

Jdu do toho ×

Na otázku „jaké významné dny jsou tento týden?” by nejspíš každý odpověděl, že přece Mikuláš, zítra, šestého. Pro nás v Greenpeace je ale mnohem důležitějším dnem dnešek, pátého. Proč ale? Od roku 1985 je 5. prosince mezinárodním dnem dobrovolnic a dobrovolníků. Greenpeace je organizací, která již po dekády stojí na dobrovolnické píli. Kromě toho, že dobrovolnice a dobrovolníci Greenpeace jak na akcích, tak v zázemí odvádí nepostradatelnou práci, dostávají se také neustále do různých nestandardních situací. Právě proto znamená dobrovolnictví v Greenpeace spolehlivý zdroj silných, krásných, legračních nebo i bizarních zážitků.

Způsob, jakým jsem se rozhodl přiblížit v tomto článku dobrovolnictví, je jednoduchý. Oslovil jsem několik našich dobrovolnic a dobrovolníků s jednoduchou otázkou: Napsal/-a bys mi prosím jeden nebo dva odstavce o tvém nejsilnějším, nejzajímavějším nebo nejbizarnějším zážitku, který se ti jakožto aktivistovi/-tce Greenpeace přihodil? Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat, a místo toho, abych se dále teoreticky rozepisoval, přináším Vám to nejlepší z nich v necenzurované podobě.

Dobrovolnice Johča z Brna například vzpomíná na svůj první hokejový zápas:

Když přišla pozvánka na happening v Pardubicích, neváhala jsem. Dorazila jsem na místo a uviděla hokejky a jako sportovní antitalent jsem se hned zařekla, že pokud se bude jednat o hraní hokeje, v žádném případě se ani nepřiblížím. Uplynulo pár desítek minut a já, ani nevím jak, stála s hokejkou v ruce a v dresu Severní Energetické na náměstí a měla bojovat za špinavou energii s Čechy. Polil mě pot, už jsem viděla ten trapas až náš uhlopuk pošlu přímo do kanálu. Aspoň, že hraju za padouchy a tak nebude prohra tak bolet. Jenže začala rozehrávka, já dala první gól a pozemnímu jakožehokeji jsem naprosto propadla. Oficiální zápas mezi Českem a Sev.en byl více než napínavý, zase jsem ke své radosti skórovala, ale nakonec ve férovém boji dobří zvítězili, i když jim to dalo dost práce – stejně jako v reálném životě, kdy bylo nutno skutečně bojovat, aby výjimky z limitů znečištění byly chvaletické elektrárně zamítnuty. Díky skvělé partě dobrovolníků, podpoře místních i endorfinům ze zápasu jsem se domů vracela úžasně nabitá energií a odhodlaná dál pokračovat v boji za lepší životní prostředí pro nás všechny. 

Míra z Prahy zase vzpomíná na řádku let, kterou už jako dobrovolník Greenpeace zažil:

Častým, fascinujícím zážitkem pro mne bylo, že přes pečlivou přípravu, většina akcí nakonec zmutovala v bujarý chaos, zmatek a spontánní improvizaci, aby nakonec vždy skončily úspěšně. Hned při mé první akci (vysypání GMO kukuřice před úřadem vlády), mě také poprvé, coby aktivistu, zadržela Policie ČR. Následně jsem absolvoval přestupkové řízení na Městském úřadu pro Prahu 1, po kterém mi přišlo asi 5 nebo 6 doporučených dopisů – málem půlka stromu 🙁 ,než konečně úředníci rozhodli, že se žádný přestupek nestal. Ani to „znečištění veřejného prostranství“, když si kukuřici po akci rádo a ochotně uklidilo a odvezlo nějaké myslivecké sdružení.

Jinému Mírovi z Prahy se vybavil jeden moment ze zahraniční akce:

Na podzim 2012 se na jednom náměstí ve Varšavě připravovalo několik desítek policistů na příchod protestujících lidí z Legnice a Lubiny, žijících na okraji obrovského velkolomu. Hrozilo  jim tehdy vystěhování kvůli pokračující těžbě hnědého uhlí. Skupinka neohrožených aktivistů převlečených za dělníky stavební firmy, jíž jsme drze pojmenovali po kapitánovi lezeckého týmu, vztyčila 14metrový žebřík na „nejstřeženější budovu v zemi“, na ministerstvo hospodářství. Vylezla na střechu, spustila krásný transparent „kopalnie odkrywkowe, czarna dziura gospodarski“ a čekala na nic netušící demonstranty, jejichž pochod končil právě zde. Pocházím z Mostu, který postihl stejný osud jako ten, který měl stihnout zdejší lidi – likvidace kvůli těžbě. Když demonstrující překvapeně a s velkou vděčností přišli na náměstí a několik metrů pode mnou, visícím lezcem, vedli své proslovy, propukl jsem v pláč. Bylo to nádherné. Pocit, že můžu podpořit lidi, co možná přijdou o své domovy, ve mně zanechal alespoň malé zadostiučinění, že se mohu postavit stejnému zlu, které postihlo mou rodinu a zanechalo na ní hluboké šrámy, s nimiž se budou vyrovnávat patrně ještě moje děti.

Akce Greenpeace ovšem nejsou jen o přestupkových řízeních a čtrnáctimetrových žebřících, jak vzpomíná Petr z Brna:

Jeden z nejsilnějších zážitků jako aktivista Greenpeace jsem zažil tento rok na valné hromadě ČEZ, když jsem s několika dalšími aktivisty a aktivistkami přerušil jednání valné hromady nenásilným protestem proti prodeji hnědouhelné elektrárny do rukou uhlobarona Tykače. Tento zážitek byl silný tím, že jsme tam stáli jen jako malá skupinka obyčejných lidí před mocnými a rušili jsme je v jejich špinavé práci. Měli z nás zamotanou hlavu, protože jsme jako akcionáři měli plné právo se účastnit valné hromady a nebylo tedy možné nás jednoduše vykázat. A jak jsme se na valnou hromadu dostali? Prostě jsme si oblékli saka a vešli dovnitř.

Na jedno nečekané zvířecí setkání si vzpomněla Majda z Brna:

Super zážitek s Greenpeace byl, když jsme měli v Brně lední medvědici Paulu v rámci Arktické kampaně. Byl to kostým v životní velikosti do kterého se navlékli dva aktivisté nebo aktivistky a chodili po městě. Procházeli jsme se s medvědicí v centru, jezdili jsme šalinou nebo zašli do baru. Na závěr jsme šli Paulu ukázat skutečným ledním medvědům do brněnské zoo, kteří uvěřili podobně jako spousta lidí, že je Paula živá a dost je její přítomnost za stěnou výběhu dráždila.

Článek bych rád uzavřel postřehem aktivistky a dobrovolnice Betty z Jesenice, protože podle mě krásně shrnuje, o čem s námi to dobrovolnictví vlastně je:

Ze spolupráce s Greenpeace ve mně nezůstávají jen ty divoké pocity z provedených akcí, ale spíš převažují ty hluboké s přesvědčením, že společně s nimi konám v souladu se svou opravdovou podstatou. Věřím těm aktivitám téměř stejně, jako sama sobě. A to mi za to stojí. To je podle mě život.