Pětisetleté sucho nevyřeší dešťovka, ale zásadní změny v zemědělství

Česká republika čelí největšímu suchu za posledních 500 let. Absorpční schopnost půdy se snížila na polovinu. Přes 67 procent zemědělské půdy je ohroženo erozí. Popis stávající situace je jasný a ministr životního prostředí Richard Brabec ho na dnešní tiskové konferenci podal velmi dobře. Využíval k tomu data a vstupy od vědeckých institucí, jako jsou Czechglobe, Český hydrometeorologický ústav či Výzkumný ústav vodohospodářský. Škoda, že se podobným způsobem o názory vědců a odborníků neopírají i rozhodnutí vlády v reálné politice, která by nejen současné sucho, ale i změny klimatu jako celek řešila.

Podle Brabce bylo zadržování vody v krajině jeho prioritou už od vstupu do funkce ministra, přesto je dnešní situace alarmující. Z prezentovaných dat je jasné, že zatím přijatá a realizovaná opatření jsou zoufale nedostatečná a pomalá.

Délka vodních toků se z původních 76 tisíc kilometrů kvůli narovnávání řek zkrátila o jednu třetinu. V současné době tak máme v Česku 21 tisíc kilometrů vodních toků uzavřených do regulovaných betonových koryt. Na dnešní konferenci Brabec slavnostně vyhlásil, že se revitalizovalo 19 kilometrů toků v roce 2019. Takovým tempem budeme potřebovat přes tisíc let, abychom současný nevyhovující stav napravili. Podobně je to s obnovováním a tvorbou mokřadů. Od roku 1948 zmizelo na našem území 950 000 hektarů mokřadů a v roce 2019 bylo obnoveno jen 100 mokřadů.

V představených plánech nebylo bohužel ani slovo o proměně zemědělství, zrušení melioračních soustav, které odvodňují krajinu, zmenšení půdních bloků či zvýšení organické složky půdy která zvyšuje schopnost půdy jímat vodu. Místo toho se řeší kosmetické věci jako zelené střechy, dešťovka, šedá voda. To jsou sice také důležitá opatření pro naše hospodaření s vodou, ale mnohem důležitější je navrátit krajině schopnost vodu udržet.

Bez změn v zemědělství to nepůjde

Brabec si sice pochvaluje, že na opatřeních na zadržování vody spolupracuje s ministerstvem zemědělství, realita je ale někde jinde. Protierozní vyhlášku ministerstvo zemědělství stále blokuje, stejně tak nařízení vlády o minimálních zůstatkových průtocích. Ta řeší, kolik vody musí téci pod jezem, například při odběru vody do malé vodní elektrárny či na zavlažování. V současné době se tak často stává, že je řeka pod jezem vyschlá. Když za několik let není vláda schopna schválit toto dílčí opatření, jak chce čelit efektivně pětisetletému suchu? 

Aktivní přístup ministerstva zemědělství přitom hraje zásadní roli. Čtvrtina plochy zemědělské půdy je nyní odvodňována trubkovou drenáží. A ani dnes nepadlo ani slovo o tom, jestli se tato půda zbavuje odvodnění a jakým tempem, případně jaké jsou plány v této oblasti do budoucna.

Je třeba připomenout, že ministerstvo životního prostředí si je velmi dobře vědomo problému s odvodňováním polí, ale jak tato problematika, tak například správa povodí podléhá ministerstvu zemědělství. To se ukazuje jako problém a možná je na čase začít uvažovat o posílení kompetencí resortu životního prostředí, aby mohla být přijata ta nejzásadnější opatření.

Ministr Brabec má pravdu, že v současné situaci už i ti nejkonzervativnější zemědělci a lesníci chápou, že bez vody hospodařit nemohou. To ale neznamená, že by se aktivně účastnili při řešení sucha a dělali systémové změny. Mnohdy ani nevědí jak. Vlastníci lesů, zemědělské půdy, ale i subjekty hospodařící na zemědělské půdě by měly být jasně informovány, co konkrétně mají dělat, aby podpořili zadržování vody v krajině. Tato osvěta zatím chybí.

Zatím se spíše mluví, než koná

O suchu a boji se suchem vláda hodně mluví, ale v realitě stále odkládá ty nejdůležitější a mnohdy z ekonomického hlediska nejefektivnější cesty. Zatímco hovoří o stavbách přehrad či budování nových vodovodů, zemědělská ani lesní půda není schopna zadržovat vodu, stále velká část krajiny je odvodněná melioracemi a většina koryt českých řek je „narovnána“ a zahloubena tak, že místo meandrů, niv a zdravé říční krajiny, která je schopna zadržovat obrovské množství vody a chránit nás před povodněmi, máme systém koryt, kterými z Česka voda rychle odtéká. 

Zemědělství je kapitolou samo o sobě, místo snižování velikosti zemědělských půdních bloků, zvyšování organické složky v půdě, budování remízků a lesních pásů hovoříme o stavbě přehrad a budování zavlažovacích systémů.

Vláda před lety schválila Adaptační strategii na změny klimatu a přijala i akční plán. Oba dokumenty jsou podle mého názoru velmi dobré, jejich hlavním problémem je, že ta skutečně systémová a zásadní opatřením zůstávají z velké části na papíře. A právě ministerstvo zemědělství při naplňování těchto plánů hraje velmi negativní roli.

Co se musí změnit, abychom se připravili na sucho?

Vláda by měla změnit priority a v adaptačních opatřeních se primárně snažit o obnovení schopnosti krajiny vodu zadržovat, což vyžaduje zásadní změny v zemědělství a lesnictví, ale i omezení a přísnější pravidla pro často nesmyslné zastavování a betonování české krajiny. 

Renaturace či revitalizace řek a říční krajiny, odstranění dnes již nepotřebných melioračních soustav jak na zemědělské, tak lesní půdě, budování mokřadů, tam všude máme obrovské rezervy. Technická opatření, jakým je například budování přehrad, jsou až tím posledním řešením. U každé přehrady je navíc třeba pečlivě zvážit a posoudit její smysluplnost.  

Vláda by také neměla řešit jen akutní sucho, ale také jeho příčiny – tedy klimatickou změnu způsobenou spalováním fosilních paliv. Zde by měla usilovat o co nejrychlejší konec těžby a spalování uhlí. Také by se měla v souvislosti s extrémním suchem přihlásit k přísnějším klimatickým cílům do roku 2030 a reálně snižovat emise skleníkových plynů, abychom v budoucnu nemuseli čelit ještě více devastujícím dopadům změn klimatu, než je stávající sucho a kůrovcová kalamita. Místo toho jsme svědky absurdní situace, kdy ministerstvo životního prostředí varuje před pětisetletým suchem ve chvíli, kdy se premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček snaží torpédovat Evropskou zelenou dohodu, která kromě ambicióznějších cílů na omezení skleníkových plynů počítá mimo jiné i s proměnou zemědělství, lesnictví a adaptací měst na změny klimatu.