Chcete udělat víc?
Jdu do toho ×

Na Střeleckém ostrově v Praze se sešli bývalí dlouholetí zaměstnanci Greenpeace Jan Piňos a Václav Vašků a první fotograf pracující pro českou organizaci Ibra Ibrahimovič. Popisovali, jakým způsobem vznikla organizace Greenpeace ve světě i na českém území a promítali archivní fotografie. Současná ředitelka české kanceláře Zahide Senterzi pak připomněla, že hlavní prioritou pro Greenpeace je nyní řešení klimatické krize a nastínila, že v následujících měsících budou následovat další aktivity spojené s výročím. Následovalo představení obrazu planety Země, který pro organizaci namaloval Jan Uldrych.

Představení obrazu pro Greenpeace a malíř Jan Uldrych (c) Greenpeace – Karel Šuster

Akci moderoval herec Petr Vacek, který je dlouhodobým podporovatelem Greenpeace a který také dal k dispozici také několik historek spojených s jeho působením v organizaci. Například zavzpomínal, jak představitel firmy ČEZ nabízel před lety jeho domovskému divadlu Ypsilon, že bude firma scénu sponzorovat, pokud se její herci nebudou vyjadřovat k energetice.

O založení mezinárodní organizace mluvil někdejší dlouholetý tiskový mluvčí Greenpeace Václav Vašků, který se s mnoha lidmi z řad zakladatelů, pamětníků a významných členů setkal. “Organizace vznikla v kanadském Vancouveru, do něhož v té době emigrovala spousta svobodomyslných Američanů, aby nemuseli narukovat do války ve Vietnamu. Ve městě, kde to žilo uměním, politickým aktivismem a kulturou vznikla skupina lidí, kteří chtěli řešit jaderný test na nedalekém ostrově Amčitka u Aljašky. Obávali se totiž mimo jiné vzniku tsunami. Proto založili spolek Don’t Make a Wave – Nedělejte vlny a proti plánovanému testu protestovali,” řekl Vašků.

Václav Vašků ukazuje archivní fotografie a vypráví. (c) Greenpeace – Karel Šuster

Aktivisté sehnali starou loď Phyllis Cormack, přejmenovali ji na Greenpeace a 15. září 1971 vyjeli na plavbu přímo na místo plánovaného jaderného výbuchu, aby mu zabránili. Až do cíle se nedostali, protože je zastavilo americké námořnictvo a museli se vrátit. “Ústřední postavou Greenpeace se v začátcích stal Bob Hunter, který dal založení organizace až mýtický rozměr. Vyprávěl ostatním o proroctví domorodé ženy z kmene Krí, podle kterého měla být planeta zničena, země měla být černá a řeky mrtvé a jedinou šancí na záchranu měli být “bojovníci duhy”. A při plavbě se pak děly zvláštní věci – udělala se duha, která vypadala, jako by se dotýkala přídě, a loď také doprovázela několik dní velryba. Až po návratu aktivisté zjistili, že jsou slavní. Celou dobu totiž byli v kontaktu s novináři, posílali jim pravidelné zprávy o plavbě, a tak se jejich příběh stal velkým tématem v médiích a ve veřejné debatě,” řekl Vašků. Po dlouholeté kampani Greenpeace pak vyspělé státy od jaderných testů upustili nejen na Amčitce, ale po celém světě.

Ke kampani na ochranu velryb se organizace Greenpeace dostala díky vědci Paulu Spongovi. “Tento expert na mořský život byl v začátcích Greenpeace velmi důležitý. Studoval první kosatku žijící v zajetí v akváriu ve Vancouveru, dával jí různé testy a po čas zjistil, že jim kosatka nejen rozumí, ale že občas testuje ona jeho. Postupně si s ní vytvořil vztah a naučil se s ní komunikovat. Od vedení pak dostal padáka, když začal veřejně prohlašovat, že ho kosatka požádala, aby ji propustil na svobodu. Ve výzkumu kytovců pokračoval a zjistil, že je průmyslový rybolov dostává až na pokraj vyhynutí. Proto se setkal s lidmi z Greenpeace a přesvědčil je, aby začali kampaň za ochranu veryb,” řekl Vašků. 

Václav Vašků (c) Greenpeace – Karel Šuster

Loď Phyllis Cormack tak vyjela za několik let na oceán znovu, tentokrát přinášet svědectví o lovu velryb. “Pro tak malou loď to bylo obtížné najít velrybářské lodě a museli se spoléhat na rádio. Ale povedlo se jim dohonit sovětskou velrybářskou flotilu. Zajímavé je, že tato celosvětově proslulá kampaň má i českou stopu, protože na lodi působil emigrant George Korotva, který na rozdíl od ostatních uměl rusky a měl za úkol překládat. Sám se pak ocitl v ohrožení života, když mu harpuna prolétla těsně kolem hlavy. Tyto obrázky se dostaly do médií a vyvolaly velký rozruch,” řekl Vašků. I kampaň Greenpeace na ochranu velryb byla úspěšná a Mezinárodní velrybářská komise v roce 1982 zakázala jejich komerční lov.

V 80. letech uspořádala organizace Greenpeace i dva protesty na českém území, vždy šlo o mezinárodní tým ze zahraničí. Po Sametové revoluci pak přijel do Prahy duhový autobus Greenpeace Rakousko. O setkání s aktivisty Greenpeace byl obrovský zájem. Vašků byl mezi lidmi, kteří autobus navštívili, podepsali zde petici a vyžádali si balíček materiálů Greenpeace. “Přišel poštou se zpožděním a s omluvou, protože si ho prý vyžádalo 80 tisíc lidí,” řekl Vašků.

Jan Piňos (c) Greenpeace – Karel Šuster

Jan Piňos pracoval pro Greenpeace ještě před založením české kanceláře na pořádání české verze německé putovní výstavy Nebe a peklo, která vyplula na upravené říční lodi po Labi z Hamburku a ukazovala během plavby hrozby i řešení v energetice, odpadech a také tehdy u nás nové modely obnovitelných zdrojů energie. “Ve velmi krátkém čase bylo potřeba celou výstavu přeložit do češtiny, zorganizovat vše pro zhruba dvouměsíční plavbu v Československu a zajistit  program, propagaci, průvodce i média v Praze, Ústí nad Labem a Děčíně. Vše se nám nakonec povedlo a výstavu navštívily tisíce nadšených lidí,” řekl Piňos.

I na základě této spolupráce byla založena na podzim 1991 česká pobočka s pěti zaměstnanci, která ve svých začátcích řešila především energetiku a toxické látky. Oponovala dostavbě jaderné elektrárny Temelín, devastující těžbě a spalování uhlí a šíření jedů v životním prostředí. Piňos měl na starosti kampaň za čistý vzduch a energii, a působil proto hlavně v severních Čechách. “Důvod, proč jsem se do Greenpeace zamiloval, byl ten, že v sobě vždy spojovalo profesionalitu s radikalitou,” řekl Piňos.

Fotograf Ibra Ibrahimovič (c) Greenpeace – Karel Šuster

Společně s fotografem Ibrou Ibrahimovičem Piňos popsal příběh Libkovic – poslední vesnice, která byla v Česku srovnána se zemí kvůli těžbě uhlí a která se stala mementem bezohledného dobývání uhlí na severu Čech. “Když jsme do Libkovic přijeli poprvé, bydlely v nich ještě desítky lidí, i když mnoho místních už bylo vystěhováno do paneláků. A těžaři postupně strhávali domy. Pak jsme se od posledního starosty obce dozvěděli, že se chystají zbourat i kostel. Narychlo jsme zorganizovali blokádu, abychom kostel zachránili. Mysleli jsme, že tím v duchu akcí Greenpeace upozorníme na problém a vyvoláme společenskou debatu, která skončí stažením těžařů. Vyjednávali jsme se státními doly, s ministrem Dlouhým, s okolními starosty, získali jsme podporu mnoha odborníků, ale těžaři prostě chtěli Libkovice zničit stůj co stůj. Blokáda nakonec trvala celé tři zimní měsíce a pak těžaři změnili taktiku. Například narychlo zbourali jednu ulici a pak několik měsíců nic. A tak postupně vesnice mizela, až nic nezůstalo. Přesto to nebylo marné. Odstrašující příběh zbytečně zbouraných Libkovic pomohl zachránit další obce a hlavně Horní Jiřetín, další město, které bylo nejvíc ohrožené těžbou,” řekl Piňos. Na místě zbořených Libkovic se nikdy netěžilo a pokud nedojde k rozšíření dolu Bílina, ani se zde těžit nebude.

Ibrahomovič jako rodák z Mostu popsal, jak vypadala realita severních Čech kvůli těžbě a spalování uhlí. “Když jsem šel do školy, tak jsem to měl asi kilometr a šel jsem v šedivé neprostupné mlze po bílé čáře na chodníku a viděl jsem jenom jenom svoje nohy a kousek od sebe jsem slyšel spolužáky, ale jen po hlasech jsem poznal, kteří to jsou, protože jsem je neviděl. A tohle bylo normální. Všude byly otevřené jámy dolů. Jako kluk jsem se chodil dívat na demolici starého Mostu. A tehdy bylo normální, že lidé ustupovali rozšiřujícím se dolům. Někteří se kvůli nim stěhovali i několikrát. A když přijeli lidé z Greenpeace po revoluci do Libkovic, panovala tam nedůvěra, protože místní ani nenapadlo, že by se mohli bránit. A Greenpeace pak všem ukázalo, že není normální ničit města a vesnice kvůli uhlí,“ řekl Ibrahimovič.

Závěrečný přípitek (c) Greenpeace – Karel Šuster