Rok 2020 může být přelomovým rokem, který konečně odpoví na otázku, kdy přestaneme pro výrobu energie spalovat uhlí a kdy začneme účinně snižovat emise skleníkových plynů. Lídři EU začali před několika dny debatovat o klimatickém zákonu a klimatických cílech pro rok 2030. Ty by podle Evropská komise měly být navýšeny na 55 %, zatímco Evropský parlament minulý týden hlasoval pro 60% snížení emisí oproti roku 1990.
O konečné podobě nových cílů i celého klimatického zákona pak všechny tři orgány rozhodnou společně v rámci tzv. trialogu.Více než 180 organizací reprezentujících občanskou společnost šesti zemí střední a východní Evropy včetně Česka také minulý týden svým premiérům odeslalo výzvu, v níž žádají, aby evropské ambice v ochraně klimatu podpořili. A jak to vypadá s aktivitou samotných evropských států?
Evropa bez uhlí
V roce 2020 ukončilo výrobu energie z uhlí například Švédsko a uzavření poslední uhelné elektrárny oznámilo také Rakousko. Již před čtyřmi lety skončila s uhlím Belgie. Na začátku roku 2020 oznámilo svůj odchod od uhlí do roku 2028 Řecko a vzápětí ho následovalo Maďarsko s rokem 2030. Obě země tak potvrdily trochu překvapivě svůj zájem připravit půdu pro spravedlivý přechod na obnovitelnou energii a podílet se v maximální míře na Evropské zelené dohodě. Svůj odchod od uhlí v roce 2024 ohlásilo také sousední Slovensko. S odstavením uhelných elektráren počítají v příštích pěti letech i Francie, Portugalsko, Velká Británie, Irsko a Itálie. Další země budou následovat do konce dekády, aby dostály závazkům v Pařížské klimatické dohodě.
Uhlí končí kvůli ekonomickému vývoji na trhu s energiemi
K ještě radikálnějšímu vývoji došlo u dřívějšího uhelného giganta Španělska.To je dnes totiž na dobré cestě stát se lídrem v Evropě při ukončování výroby energie z uhlí. A to přesto, že ještě v roce 2018 vyrábělo z uhlí 15 % veškeré elektřiny. Spalování uhlí však vytvářelo také 15 % španělských emisí.
Proto již před rokem a půl uzavřelo všechny své uhelné doly a v současnosti uzavírá také uhelné elektrárny. V květnu 2020 se spalování uhlí na výrobě elektřiny ve Španělsku podílelo jen 1,4 % a k jeho úplnému ukončení dojde zřejmě ještě tento rok.
Rychlý přesun Španělska od uhlí k jiným zdrojům energie (především k solárům) je zajímavý i proto, že dřívější uhelná velmoc se nezavázala k pevně stanovenému termínu odchodu od uhlí, ale byla k němu donucena vývojem na trhu s energií. Na trhu se totiž začala výrazně vyplácet energie vyrobená z plynu a obnovitelných zdrojů, protože v roce 2019 vystoupala cena emisní povolenky za vypuštění tuny oxidu uhličitého nad 25 eur.
Od uhlí pomalu, ale přece odchází celý svět. Nové uhelné elektrárny se stavějí jen výjimečně (a prakticky jen v Asii), velké banky ani investiční společnosti na ně již nechtějí poskytovat finance a pojišťovny je odmítají pojišťovat.
Evropští uhelní hříšníci
Na konci pomyslné řady zemí odhodlaných skončit se spalováním uhlí je Polsko, Bulharsko a Německo. Německo chce s uhlím skončit nejpozději do roku 2038. S uhelnými elektrárnami chce navíc zavírat i jaderné a plánuje získávat více než 80 procent elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Už dnes ovšem jak německý ministr hospodářství, tak některé uhelné firmy jako RWE mluví o tom, že se dá od uhlí v Německu odejít dříve.
Bulharsko sice navyšuje svoje kapacity na výrobu energie z větru a slunce, jeho energetická strategie vydaná tento rok však stále předpokládá, že státem vlastněné uhelné elektrárny zůstanou aktivní i po roce 2030.
Zemí nejvíce závislou na uhlí je v celé Evropě Polsko, v jehož energetickém mixu vyrábějí uhelné elektrárny až 80 procent energie. Podle nejnovější verze polské energetické strategie by se měl podíl uhlí v roce 2030 snížit na 37 až 56 procent a v roce 2040 na 11 až 28 procent. Ukončit těžbu a spalování uhlí chce až v roce 2049 a to i za cenu toho, že bude muset uhelný průmysl dotovat. Polská závislost na uhlí je přitom celoevropským problémem, který se dotýká i sousedních států, jak ukazuje například vývoj okolo rozšíření těžby na dole Turów. Místní důl se nachází poblíž státní hranice a má negativní dopady na obyvatele Česka i Německa. Už nyní krade vodu ze studní i z krajiny tisícovkám lidí na Liberecku.
A co Česko?
Do skupiny uhelných hříšníků patří bohužel i Česká republika. I když letos zasedání Uhelné komise slavnostně zavřelo elektrárnu Prunéřov I, dalších jedenáct velkých uhelných elektráren je stále v provozu. Nadále také probíhá těžba na dolech na severozápadě Čech, která devastuje okolní krajinu.
Největším znečišťovatelem mezi českými elektrárnami jsou Počerady, které jejich současný vlastník ČEZ místo uzavření prodává uhlobaronovi Pavlu Tykačovi. Ten Počerady přebere v roce 2024 a podle toho, jak spravuje elektrárnu Chvaletice se dá předpokládat, že bude chtít pálit uhlí i zde co nejdéle, aniž by investoval do životního prostředí a do zdraví lidí. Místo toho se zřejmě bude snažit opět urvat výjimky na vypouštění emisí oxidu dusíku, ale také jedovaté rtuti.
Ačkoli se premiér ČR Andrej Babiš opakovaně přihlásil k evropským závazkům na dosažení uhlíkové neutrality, podle plánů jeho ministra průmyslu Havlíčka to tak nevypadá. Ministerstvo průmyslu prosazuje v Uhelné komisi ukončení výroby energie z uhlí až v roce 2038, což je z hlediska ochrany klimatu příliš pozdě. My požadujeme, aby české uhelné elektrárny skončily v roce 2030, nejzazším kompromisem je pro nás rok 2033.
Rychlý odchod od uhlí do roku 2033 je přitom klíčový i pro splnění evropských klimatických cílů. Zatím připravované scénáře ČEPS ovšem počítají s tím, že před rokem 2029 nedojde k žádnému výraznému odstavování starých a špinavých elektráren.
Odchod od uhlí by podle červencového průzkumu BIC Brno ve spolupráci se Svazem moderní energetiky také uvítalo 86 % Čechů. Andreje Babiše vyzvalo k podpoře evropských ambicí v ochraně klimatu také petice podepsaná 65 tisíci českými občany.
Český premiér se sice nakonec rozhodl vyšší klimatické ambice Evropské unie jako celku podpořit, ovšem jen za předpokladu, že se bude jednat o cíl závazný pro celou Evropskou unii a ne pro každou zemi zvlášť. Chce tak být v klimatickém úsilí černým pasažérem, který by se vezl na vlně úspěšného snižování emisí v jiných státech. Ani 55% cíl pro snížení emisí přitom není dostatečný. Aby Evropa přijala svůj díl zodpovědnosti za světové emise skleníkových plynů a opravdu udělala vše potřebné pro zastavení globálního oteplení, měla by navýšit cíl snížení emisí do roku 2030 na 60 až 65 %. A to bez tzv. offsetů – tedy odpustků, které si bohaté státy mohou kupovat, když emise snižují nedostatečně.
V tlaku na české politiky je tak třeba pokračovat a dokonce ho zesilovat, aby se Česká republika v rámci Evropy změnila z absolutního klimatického “mimoně” v seriózního partnera a zapojila se plnohodnotně do debaty o budoucnosti evropské klimatické politiky.