Skončila devětadvacátá mezinárodní klimatická konference (COP29) pod záštitou OSN, která se konala od 11. do 24. listopadu v ázerbájdžánském Baku. Hlavním tématem konference byly klimatické finance, vyjednávání ale skončila minimální dohodou o novém cíli pro financování klimatických opatření v rozvojových státech ve výši 300 miliard dolarů do roku 2035. Debatu o snižování emisí skleníkových plynů a odchodu od fosilních paliv opět brzdily země profitující z fosilních paliv.
Proč je důležité se bavit o klimatických financích?
Klimatické finance a sladění jejich toků s přechodem na nízkouhlíkovou ekonomiku jsou jedním z tří hlavních cílů Pařížské klimatické dohody, vedle mitigace – snižování emisí skleníkových plynů a adaptace – přizpůsobení se dopadům klimatické změny. V Pařížské dohodě se smluvní strany domluvily na tom, že do roku 2025 sjednají financování zohledňující potřeby a priority rozvojových států v minimální výši 100 mld. dolarů ročně. Nový klimatický cíl (nový kolektivní kvantifikovaný cíl pro financování klimatických opatření, NCQG) dohodnutý na letošní konferenci nahradil dohodu z COP15 z roku 2009. Tehdy se 24 států a Evropské hospodářské společenství zavázalo přispívat rozvojovým – a klimaticky nejzranitelnějším – státům a kolektivně mobilizovat 100 miliard dolarů ročně do roku 2020, a to zejména prostřednictvím Zeleného klimatického fondu. Termín splnění cíle se později posunul do roku 2025, přičemž se ho zatím podařilo naplnit jen jednou, v roce 2022 (data pro roky 2023 a 2024 nejsou dostupná). Většinu poskytnutých veřejných financí navíc tvořily půjčky, které vedly k zadlužení mnoha rozvojových zemí. Dlouhodobé neplnění finančních závazků vede k nedůvěře mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a k politické citlivosti tématu. Investiční potřeby spojené s ochranou klimatu jsou vysoké, avšak představují stále jen zlomek nákladů spojených s dopady změny klimatu v případě nárůstu globální teploty výrazně nad 1,5°C do konce století.
Rozvojové země vyjádřily hluboké zklamání z výsledků finančního cíle. Bezprostředně po jeho přijetí vystoupily Indie, Kuba, Bolívie a Nigérie, aby vyjádřili nesouhlas s tímto cílem. Dohodnutý finanční cíl 300 miliard dolarů do roku 2035 představuje, s přihlédnutím k inflaci, mnohem méně než trojnásobek předchozího závazku ve výši 100 miliard dolarů. Tento cíl je nedostatečný a neodpovídá rozsahu rostoucích potřeb rozvojových zemí na mitigaci, adaptaci a vyrovnání se se ztrátami a škodami způsobenými klimatickou změnou, které se momentálně odhadují na 1,3 biliónu dolarů. Navíc ani tento nový finanční cíl nepřichází s žádnou zárukou, že nebude realizován prostřednictvím půjček namísto veřejných financí založených na grantech, které rozvojové země zoufale potřebují. Navíc fosilní průmysl, navzdory svým miliardovým ziskům, byl ušetřen jakékoliv odpovědnosti za placení následků své činnosti podle principu „znečišťovatel platí”. Přitom pokud by se zavedla daň z těžby fosilních paliv a zavedly by ji pouze země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), mohla by při nízké sazbě 5 USD za tunu CO2, která by se každý rok zvyšovala o 5 USD za tunu CO2, přinést 900 miliard dolarů do roku 2030. Zábleskem naděje je dohoda, že do COP30, který se bude konat budoucí rok v brazilském Belému, bude vypracován plán na zvýšení financování.
Dá se taky očekávat, že nedostatečný finanční cíl bude mít přímý dopad na úroveň ambicí národních klimatických plánů rozvojových zemí. Země si nestanoví ambiciózní cíle snižování emisí, pokud nebudou vědět, jak za ně zaplatí.
Kdo nese dopady změny klimatu – otázka klimatické spravedlnosti
Zažíváme další rok rekordních teplot, ohřívajících se oceánů, povodní a dalších rozsáhlých dopadů extrémního počasí, které podtrhují naléhavost opatření v oblasti klimatu. Emise skleníkových plynů stále rostou, podle říjnové zprávy Programu OSN pro životní prostředí je svět v současnosti na cestě k nárůstu globální průměrné teploty o 2,6 až 3,1 °C v porovnání s předindustriální dobou. Rovnež tak stále přetrvávají nerovnosti v nesení odpovědnosti za klimatickou změnu a její dopady – šest největších producentů emisí skleníkových plynů se na celosvětových emisích skleníkových plynů podílelo 63 %. Naproti tomu emise 47 nejméně rozvinutých států, na které důsledky změny klimatu dopadají nejvíce, představuje pouze 3 % globálních emisí.
Pokračující boj o odchod od fosilních paliv
Země se na konferenci COP29 nedokázali dohodnout, jakým způsobem by měly být realizovány výsledky loňské konference COP28 (tzv. UAE dialog) – včetně závazků ztrojnásobit obnovitelné zdroje energie, zdvojnásobit energetickou účinnost a celosvětově odejít od fosilních paliv do roku 2030. Vyjednávání bude pokračovat na klimatických jednáních příští rok. Ačkoli toto odložení nepředstavuje naprostý ústup, jak se mnohé organizace občanské společnosti a strany z rozvinutých zemí obávaly, je hluboce znepokojující, že i zachování formulace „odchod od fosilních paliv“ zůstává sporným bodem. V čele snah o vypuštění tohoto jazyka z textu stála už tradičně Saúdská Arábie a podobně smýšlející země.
O zastavení pokroku ve vyjednáváních o odchodu od fosilních paliv se postaralo také přes 1700 lobbistů uhelného, ropného a plynového průmyslu, kteří byli na konferenci přítomní, což je podstatně více než činí deset delegací klimaticky nejohroženějších zemí, které měly dohromady 1033 delegátů. Lobbisté fosilního průmyslu na konferenci přečíslily také reprezentace vědeckých institucí či domorodých komunit. V tomto ohledu byla kontroverzní i hostující země konference Ázerbájdžán, která je po Egyptě (COP27) a Spojených arabských emirátech (COP28) další předsedající zemí významně těžící fosilní paliva. V roce 2022 představovaly tyto komodity zhruba 47,8 % HDP země a více než 92,5 % jejích exportních příjmů. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev na zahajovacím ceremoniálu rovněž poznamenal, že ropa a zemní plyn jeho země jsou „darem od Boha“.
To právem vyvolává debaty o tom, zda by se klimatické konference měly konat v zemích profitujících z vývozu fosilních paliv, nebo pouze v zemích, které mohou prokázat jasnou podporu klimatickým opatřením a mají přísnější pravidla pro omezení lobbování za fosilní paliva, jak se během konference vyjádřila skupina vlivných odborníků na klimatickou politiku.
Co bude dál?
Významný milník nastane v únoru 2025, kdy mají všechny země předložit své aktualizované klimatické plány, tzv. vnitrostátně stanovené závazky (Nationally Determined Contributions, NDCs) – národní (nebo v případě EU regionální) pětileté plány na snížení emisí. Tyto klimatické plány mají obsahovat emisní cíle do roku 2035 a měly by odrážet cíl Pařížské dohody udržet průměrné globální oteplení do konce století v bezpečných hranicích 1,5 °C. Tato předložení budou rozhodujícím testem toho, zda jsou vlády připraveny čelit naléhavosti klimatické krize a plnit závazky přijaté na nedávných klimatických konferencích. Musí sloužit jako zlomový bod v implementaci odklonu od využívání fosilních paliv (uhlí, ropy, plynu) a přinést reálný pokrok k 10. výročí Pařížské dohody.
Pozitivem vyjednávání na COP29 je, že se dařilo sjednocovat globální opatření v oblasti klimatu a biologické rozmanitosti a budovat mosty mezi nimi. Momentum pro spojení ochrany klimatu a biodiverzity bude na konferenci COP30, která se příští rok bude konat v Belému v brazilské Amazonii.
