#ObnovitelnéZdroje #Ovzduší #ZměnaKlimatu

Spolu pro klima

Vyzvěte vládu, aby plnila Pařížskou dohodu. Společně můžeme věci změnit!

Jdu do toho

Dovolujeme si převzít se svolením autora část komentáře, který Jan Beránek použil na internetu. Děkujeme za možnost text převzít. 

Takže, abychom si dali to emotivní Grétino vyjadřování do kontextu.

Podle odhadů většiny klimatologů můžeme do atmosféry vypustit už jenom dalších cca 400 miliard tun CO2 (a ekvivalentu dalších skleníkových plynů), než překročíme hranici, po které oteplení ještě během tohoto století vystoupá nad 1,5 stupně Celsia (dlouhodobě ale i více, protože nyní vypuštěné skleníkové plyny v budou atmosféře působit i poté). Za touto hranicí nás čeká budoucnost, v níž nejen že život bude o hodně složitější a nepříjemnější, ale s velkou pravděpodobností se navíc spustí další mechanismy, které povedou k ještě k výraznějšímu ohřátí planety, už zcela mimo naši kontrolu a schopnost naší civilizace se s tím vypořádat.

Problém klimatických změn se oficiálně na půdě OSN řeší od roku 1992, tedy bezmála třicet let. Výsledkem všech těch jednání, prohlášení, opatření a deklarací o omezování CO2 je zatím jen to, že za tu dobu každoroční světové emise skleníkových plynů narostly z asi 40 na závratných 65 miliard tun. Jinými slovy: navzdory řečem politiků a manažerů firem, jak jim to leží na srdci a jak proti tomu podnikají vše, co se „rozumně dá udělat“, teď – o 27 let později – pod pomyslným kotlem přikládáme o dobrou polovinu víc, než na začátku.

Představme si to třeba tak, že se řítíme vlakem ke hraně prudkého svahu zakončeného propastí. Ale namísto toho, aby vlak na posledních dvou kilometrech – od značky, která na to upozorňovala – brzdil, tak každou vteřinu ještě zrychluje. Zbývá už jen 400 metrů, strojvedoucí to rozpálil na 65 metrů za vteřinu a pořád stojí na plynovém pedálu. Do vagónů ale z kabiny hlásí, že hlavně žádnou paniku. Průvodčí pak ještě vysvětluje, že brzdit se hlavně nesmí moc prudce, protože by si cestující mohli natlouct a rozbily by se ty hezké talíře a skleničky, co mají v jídelním voze.

Je přitom jasné, že vlak má velkou setrvačnost a s každou další vteřinou a s každým dalším zrychlením bude zabrždění muset být razantnější – vlastně už možná ani nezbývá než vlak vykolejit, protože to je pořád menší hrůza, než jeho úplné zřícení do propasti. Zbývá už jen pár vteřin…

Jste mladí, sedíte v kupé a máte prý celý život před sebou – a teď tohle.

Ale jasně: hlavně neprojevit žádné emoce či nedejbože hněv na ty, kdo situaci nechali zajít tak daleko a stále ještě stojí na místě zrychlujícího strojvedoucího.

#HlavneZustatCool

Jan Beránek