Navzdory větrům dosahujícím rychlosti až 450 km za hodinu a teplotám klesajícím k -50 °C má Antarktida ze všech míst na Zemi nejchoulostivější ekosystém a otisk lidské stopy v mechu zde může vydržet i desítky let. Proto si zasluhuje nejvyšší stupeň ochrany. Organizace Greenpeace vedla v osmdesátých letech za vyhlášení Světového parku Antarktida masivní kampaň, na niž vynakládala polovinu svých příjmů. A podařilo se. Od roku 1991 je pevninská část kontinentu na padesát let chráněná před těžbou surovin a dalšími průmyslovými činnostmi člověka.

1958

Antarktida je území, které nepatří nikomu a vlastně patří tak trochu nám všem. Po druhé světové válce se začalo přemýšlet, co dělat s takovými spornými oblastmi, aby nemohly zažehnout další zkázonosný konflikt. Výsledkem těchto debat je i první Smlouva o Antarktidě z roku 1958, která prohlásila Antarktidu za jedinečný zdroj vědeckého a planetárního bohatství pro celé lidstvo. Pevninské oblasti byla na třicet let poskytnuta ochrana, kterou si zasluhovala, bylo zakázáno využívat ji pro vojenské účely a byly domluveny podmínky, za jakých zde bude probíhat výzkum.

1975

V roce 1975 přišel Nový Zéland – jeden za signatářů smlouvy – s plánem, jak zavést na kontinentu pravidla podobná ochraně národních parků. Bylo to ale příliš pozdě – s technologickým pokrokem se zvýšila proveditelnost případné těžby ropy a dalších nerostných surovin v Antarktidě. Ostatní státy proto návrh Nového Zélandu odmítly, zatímco my jsme si ho nadšeně přisvojili. Abychom ale vůbec mohli zasednout ke stejnému jednacímu stolu s ostatními státy sdruženými ve Smlouvě o Antarktidě, museli jsme mít na Antarktidě stálou vědeckou stanici.

:. Loď Greenpeace v Antarktidě. © Steve Morgan / Greenpeace

1985

Když stejnojmenná loď Greenpeace poprvé vyrážela směrem k Antarktidě, nikdo nečekal, že tam ani nedopluje. Nejhorší povětrnostní podmínky za posledních třicet let ji ale přinutily k obratu.

1986

Druhý pokus o dobytí Antarktidy. Loď Greenpeace tehdy znovu vyplula z Nového Zélandu, v lodním prostoru měla předmontovanou základnu a zásoby pro čtyři dobrovolníky, kteří se zde rozhodli strávit zimu – mechanika, radistu, vědce a lékaře. Tentokrát byla loď schopna zakotvit 200 metrů od pobřeží Rossova ostrova, lokality vybrané pro trvalou základnu World Park Base.

:. Základna World Park Base. © Timothy A. Baker / Greenpeace

1987

Během antarktického léta se podařilo za několik týdnů postavit plně funkční základnu, kterou tvořily individuální ubikace, společenská místnost, toaleta, sprcha, laboratorní prostory, komunikační zařízení a hydroponický skleník, kde bylo možno pěstovat zeleninu na doplnění stravy přezimujících dobrovolníků. Posádka začala také okamžitě mapovat, zda místní vědecké stanice neznečišťují životní prostředí. Zjištění byla alarmující. Vyšlo najevo, že spousta států měla problém odvážet odpadky, nepotřebné a rozbité vybavení či prázdné barely od ropy. V Antarktidě tak vznikaly velké skládky.

:. Skládka poblíž vědecké základny v Antarktidě. © Keith-Nels Swenson / Greenpeace

1988

Na začátku roku se Greenpeace dostalo na titulní strany světových deníků, když patnáct aktivistů zablokovalo staveniště francouzské letištní dráhy v Dumont D’Urville. Stavební práce byly kontroverzní, neboť předpokládaly využití dynamitu v lokalitách, kde hnízdili tučňáci, a dokonce i francouzští vědci uznali, že letištní dráha je porušením podmínek Smlouvy o Antarktidě. V den protestu francouzští stavební dělníci popuzeně reagovali na demonstraci Greenpeace zorganizovanou na místě plánované dráhy – aktivisty s použitím násilí vyhnali a zdemolovali chatu, kterou tam aktivisté postavili. Navzdory pokračujícím hrozbám se však demonstranti vrátili, aby obsadili přistávací dráhu i na druhý den.
Francouzi později plány na stavbu dráhy opustili.

:. Blokáda stavby francouzského letiště v Antarktidě. © Steve Morgan / Greenpeace

1989

Havárie tankeru Exxon Valdez usvědčila ropné společnosti ze lži a dokázala, že v odlehlých a ekologicky citlivých oblastech nelze provádět těžbu a přepravu ropy bez rizika. Tato havárie byla tak děsivá, že sehrála roli i v debatách o budoucnosti Antarktidy.

1991

Po intenzivní několikaleté kampani nejen přímo v Antarktidě, ale i v kuloárech věhlasných politických konferencí se z Greenpeace místo pohrdaného outsidera stává respektovaný účastník jednání o budoucnosti kontinentu. Kampaň podporují velké světové osobnosti, například íránský exilový princ a bývalý komisař OSN Sadruddin Aga Khán, filmař a vědec Jacques Cousteau či mediální magnát Ted Turner. Signatáři Smlouvy o Antarktidě v roce 1991 odsouhlasili přijetí nového Environmentálního protokolu, zahrnujícího minimálně padesátiletý zákaz těžby všech nerostů a zákaz další průmyslové činnosti na pevnině Antarktidy.

Tento článek byl psaný pro magazín Greenpeace.

Nejnovější články

Close