Prozkoumávání Ztraceného města bylo tím nejvíce vzrušujícím momentem mé kariéry. A byla to vlastně jedna velká náhoda. Před více než dvaceti lety jsem byla součástí expedice mapující mořské dno. Dělali jsme fotografie a já měla zrovna hlídku. Nečekali jsme nic zvláštního, ale pak to přišlo. 

Vent Field in the Lost City, Atlantic Ocean. © NOAA/IFE/UW/URI-IAO
Hercules – dálkově ovládaný podmořský průzkumník – zachytil obrázek hlubokomořské medúzy, nejspíše poralia rufescens, vlnící se několik metrů nad mořským dnem na jih od podmořského hydrotermálního průduchu ve Ztraceném městě. Atlantský oceán, Středoatlantský hřbet. © NOAA/IFE/UW/URI-IAO

Nejdříve jsme netušili, na co se to vůbec díváme. Byla to zkouška našich vědeckých znalostí. Doposud jsme se s s ničím podobným nesetkali. Jako první jsme zpozorovali korály, ale pak jsme uviděli obrovské bílé struktury – hydrotermální průduchy prýštící horkou vodu do oceánu. Některé z průduchů  vypadaly jako starobylé katedrály – proto je moji kolegové nazvali Ztraceným městem. Bylo to velmi výstižné jméno už jen proto, že jsme byli na výzkumné lodi Atlantis, abychom zmapovali podmořský útvar Atlantský Masiv, který je ohraničen 4000 metrů hlubokým Atlantským transformním zlomem. Je těžké popsat krásu Ztraceného města – stále nad ním žasnu. Můžu se dívat na video Ztraceného města celé hodiny. Je těžké uvěřit, že i v hloubce 800 metrů je tolik barev. Všechno zde má svou barvu: nejen koráli, ale dokonce i krabi. Vždyť je tam dole naprostá tma. Proč je tam vše tak barevné? 

Mauve Stinger Jellyfish - Deep Sea Life in the Azores. © Greenpeace / Gavin Newman
Talířovka svítivá (pelagia noctiluca) dorůstá až 10 centimetrů v průměru. V noci, když klidné moře ruší projíždějící lodě nebo delfíni, tato medúza dokáže produkovat záblesky světla. © Greenpeace / Gavin Newman

Stále se těším a doufám, že se do Ztraceného města opět vrátím. Je to jako vracet se na své zamilované dovolenkové místo. Od doby, kdy jsme před 20 lety Ztracené město objevili, jsem se tam vrátila už čtyřikrát. Ráda bych ho navštívila vícekrát, ale cesty do hlubin moře jsou drahé. Vědecké expedice stojí peníze, takže nám trvá roky, než zjistíme o Ztraceném městě zase něco víc. Dosud jsme mnoho míst jako Ztracené město neobjevili, v Atlantiku jen toto jediné. Stále nevíme, jak se tyto systémy vytvořily nebo jak se dokázaly uchovat po tisíce let. Víme toho tak málo o mořském dně, a to nás nutí přemýšlet, kolik dalších překvapení se tam ještě skrývá. 

Arbonate Spires in the Lost City Vent Field, Atlantic Ocean. © NOAA/IFE/UW/URI-IAO
Komíny vytvořené z uhličitanu vápenatého v hydrotermální oblasti Ztraceného města. Atlantský oceán, Středoatlantský hřbet. © NOAA/IFE/UW/URI-IAO

Pokaždé, když se tam ponoříme, vyvstávají nové a nové otázky. Je toto místo které nám dá odpověd na to jak vznikla Země? Jak vznikl první život na naší planetě?  Možná, asi? Nevíme to… zatím! Za pár let tomu budeme rozumět lépe, ale ani pak nemůžeme říci „počkejte ještě 10 let a pak můžete jít a zničit Ztracené město”. Výzkum a hledání odpovědí nikdy nekončí. Je to pro mě velmi emocionální, když přijde na ochranu Ztraceného města. I ulomení byť jen malého vzorku pro výzkum je pro mne jako pro vědce bolestivé. Neexistují žádná pravidla pro návštěvy Ztraceného města. Není zde žádná autorita, žádné omezení. K cestě do Ztraceného města ani pohybu v něm není třeba žádné povolení. Nepatří mi, nepatří nikomu, já ho jen objevuji a zkoumám. Je to místo všech a nikoho.

Ropušnice madeirská (scorpeana maderensis) umí měnit vzor a barvu těla. Změní barvu z téměř bílé až po tmavě červenou, aby splynula s pozadím. Tato krásná ryba je naštěstí příliš malá na to, aby byla cílem komerčního rybolovu. © Greenpeace / Gavin Newman

Právě teď hlubokomořský těžební průmysl lehkomyslně kreslí čáry na mořském dně a skupuje jej – jako by bylo k mání. Zatím je nákladné vyplout na moře, ponořit se do hlubin a těžit něco ze dna, ale bude to daleko lákavější, až se nerosty stanou vzácnějšími. Nemůžeme dovolit, že kdokoli si zamane, pošle na mořské dno bagry a rypadla a bude si dělat, co chce. Těžba na dně zvíří sediment, znečistí okolí, bude velmi hlučná a nikdo netuší, jaký bude mít dopad. Nevíme, co to udělá s chemií oceánů. Nevíme, co tím zničíme a narušíme. A protože to nevíme, určitě bychom měli být opatrní.

Ochrana přírodních divů mořského dna by mohla být  prvním krokem při ochraně volných moří. Nejen Ztracené město potřebuje ochranu. Pokud pochopíme, co se děje v naší  přírodní laboratoři, můžeme se dozvědět víc i o tom, jak vznikl život na Zemi. A možná i něco o dalších planetách.

Profesorka Gretchen Früh-Green, která v roce 2000 objevila Ztracené město, je hlavní výzkumná vědkyně na katedře přírodních věd v ETH-Curychu, Švýcarsko.

Připoj se ke Gretchen, která volá po silné globální úmluvě o ochraně oceánů chránící místa jako Ztracené město. Destruktivnímu průmyslu musíme znemožnit volný a nekontrolovaný přístup k nejzranitelnějším a nejdůležitějším částem našich moří.

Prosaďme oceánské rezervace

Podepiš výzvu OSN za vytvoření oceánských rezervací

Jdu do toho