Když první bruselský summit EU pod novým šéfem Evropské rady Charlesem Michelem schválil v prosinci 2019 dohodu členských států o uhlíkové neutralitě celé EU v roce 2050, řada Čechů si oddechla. Premiér Babiš totiž na poslední chvíli tuto dohodu přestal blokovat a připojil se k ní. Bohužel to byla vlastně poslední věc, kterou pro boj s klimatickou změnou udělal. Ve skutečnosti se přitom v Česku nyní rozhoduje o prodloužení životnosti uhelných elektráren a rozšíření těžby uhlí. Vybrali jsme pro vás 3 nejhloupější české uhelné projekty, které ohrožují globální klima.
Problém 1: Výjimka pro Chvaletice
Ministerstvo životního prostředí mělo možnost zakázat výjimky z nových emisních limitů nebo je alespoň časově omezit. Místo toho ponechalo provozovatelům starých uhelných elektráren možnost pokračovat v jejich byznysu, aniž by museli investovat do nových filtrů, omezovat provoz, či rovnou zavírat ty nejstarší a nejšpinavější elektrárny.
O výjimku si v roce 2019 mezi prvními zažádala firma uhlobarona Pavla Tykače, která vlastní elektrárnu Chvaletice, a úředníci Pardubického kraje jim ji bez problémů odklepli. Ministerstvo tak muselo jejich chybu napravovat a udělení výjimky zrušit v odvolacím řízení. Úředníci místo toho, aby o výjimce rozhodovali znovu a důkladně, raději sami sebe označili za podjaté.
Tykačovy Chvaletice tak budou o muset o výjimku žádat u Olomouckého kraje, který jim snad nepůjde na ruku a bude důsledně trvat na dodržování norem, zavedených na ochranu zdraví obyvatel a životního prostředí. Prodloužení provozu elektrárny Chvaletice za stávajícíjch podmínek by totiž mělo významný negativní dopad na životní prostředí. Ekologická organizace Arnika zařadila loni Chvaletice do kategorie “skokan roku”, protože do ovzduší vypustila výrazně větší množství rtuti, arsenu či polétavého prachu, než v roce 2018. Prodlužování provozu Chvaletic a podle jejich vzoru i dalších dosluhujících uhelných elektráren v Česku by také přispívalo k ničení globálního klimatu kvůli produkci skleníkových plynů. Staré, špinavé a plýtvavé elektrárny musíme uzavírat a jejich provoz omezovat, ne jim dávat výjimky.
Problém 2: Prodej elektrárny Počerady
Vzhledem k tomu, že polostátní firma ČEZ do konce roku 2019 nevyužila možnosti odstoupit od smlouvy na prodej největší české uhelné elektrárny, přejde nejšpinavější česká elektrárna, která je už nyní na hraně své životnosti, do rukou Pavla Tykače a jeho těžební společnosti Vršanská uhelná. Stane se tak sice až 2. ledna 2024, přesto je to špatná zpráva. I když podnikatel prostřednictvím tiskových prohlášení veřejnost ujišťuje, že bude provoz elektrárny “ekologizovat”, zkušenosti s provozem jeho elektrárny ve Chvaleticích naznačují, že půjde spíš cestou požadování výjimek. I zde mohl český stát jako majoritní vlastník firmy ČEZ proti prodeji aktivně vystoupit, nechal si ale tuhle příležitost proklouznout mezi prsty.
Počerady jsou největší český zdroj skleníkového plynu oxidu uhličitého i toxické rtuti v ovzduší. Oxidu uhličitého vypouštějí zhruba tolik jako všechna nákladní auta v České republice, tedy 5,5 milionu tun ročně. A přitom jak Počerady, tak Chvaletice česká energetika vůbec nepotřebuje, protože každý rok vyváží zhruba tolik elektrické energie, jako spotřebují všechny české domácnosti. Kdyby se obě elektrárny zavřely okamžitě, nestane se v Česku nic hroznějšího, než že klesnou obří exporty elektřiny do zahraničí.
Problém 3: Rozšíření dolu Bílina
V červenci 2019 vydalo české Ministerstvo životního prostředí souhlasné stanovisko k pokračování těžby v hnědouhelném dole Bílina do roku 2035. Popřelo tak svou primární funkci, tedy ochranu přírody a životního prostředí, a v zájmu těžařů ignorovalo názory 4500 lidí, místních obcí, města Litvínov i ekologických organizací včetně Greenpeace. Ti všichni se proti pokračování těžby vymezili v připomínkovém řízení. Do procesů vyhodnocení vlivů na životní prostředí (EIA) se v souvislosti s těžbou surovin nikdy předtím nezapojilo tolik jednotlivců.
Na konci roku 2019 navíc Greenpeace prokázalo, že těžba na velkolomu Bílina porušuje zákon. Autorizované měření nezávislého experta Libora Brože totiž dokázalo, že hluk rypadel překračuje zákonné limity. Reálné měření hluku v terénu navíc ukázala, že jsou v rozporu s hlukovou studií firmy Beryl, kterou si nechaly zpracovat Severočeské doly pro potřeby vyhodnocení vlivu na životní prostředí (EIA). Studie má kromě toho řadu formálních nedostatků, kvůli kterým je možné silně pochybovat o jejích závěrech. Je ostudné, že se dnes o povolování projektů, které jsou obrovskou zátěží pro životní prostředí i pro globální klima, rozhoduje na základě studií, které jsou zfušované, nekvalitní či zavádějící.
Žádné systémové změny nepřicházejí
Když shrneme předchozí tři body, vznikne nám jejich součtem i bod čtvrtý. I když se česká vláda přihlásila k boji s klimatickou změnou a prostřednictvím Pařížské dohody se zavázala k důrazným krokům, v realitě se soustřeďuje na PR cvičení spočívajících ve vysazováním stromů a vypouštění syslů před kamerami a fotografy masových médií. Nedochází však k žádné změně hospodaření s půdou, i když česká krajina začíná mít čím dál větší problémy se suchem. Stejně tak nedochází k žádné větší podpoře energie z obnovitelných zdrojů. Místo toho se uvažuje o stavbě nového bloku jaderné elektrárny Temelín, ze kterého bude energie dražší a vzhledem k délce stavby také nebude mít žádný vliv na energetickou situaci a tím i odstavování uhelných zdrojů minimálně dalších deset let. Vláda zkrátka zatím nedělá žádné systémové změny, i když je to jediný orgán, který je může provádět, a právě za to si ji jako občané České republiky platíme.